Opožděná publikace

Jeden z mých problémů je, že neumím pořádně používat internet. Což zrovna v případě, který tu chci zveřejnit, může vypadat jako indolence, což by mne opravdu mrzelo. Své lednové sedmdesátiny jsem nikde neanoncoval, připadal bych si jako blb. Dostal jsem asi dva dopisy čtenářů, kteří se toho nějak dopídili, a kromě toho jen jeden, od mého bývalého kolegy ve Tváři, později nejvyššího šéfa v Úřadě vlády ČR, prezidenta Václava Klause. Povařoval jsem dopis za ryze soukromý a nevšiml jsem si, že ho pan prezident dal na své osobní stránky. To mi umožňuje tu dopis dát k dispozici:

18. 1. 2010

V Praze dne 13. ledna 2010

Vážený pane doktore, pane kolego,
dovol mi, abych Ti k Tvým nadcházejícím 70. narozeninám poblahopřál a popřál hodně zdraví a životní spokojenosti.

Rád vzpomínám na doby, kdy jsme měli příležitost se častěji setkávat a spolupracovat, ať to bylo v závěru 60. let ve Tváři, v počátku let sedmdesátých nebo po roce 1989, především pak v době, kdy jsi vedl mé poradce. Vždycky jsem si Tě vážil jako čestného člověka s velkým kulturním a politickým rozhledem, který má pevné názory a dovede je veřejně prosazovat a hájit. To říkám přesto, že řadu z nich nesdílím. Z mnoha Tvých, často velmi kritických textů z posledních let vím, že s řadou mých názorů a postojů nesouhlasíš zase Ty. Nezastírám, že mě to někdy mrzí.

Do dalších let Ti přeji jenom vše dobré.

S pozdravem Václav Klaus

Nemohu popřít, že mne dopis (to píšu bez nejmenší ironie) příjemně překvapil. Jednak z toho důvodu, že jinak si na mne nikdo z Osobností této země nevzpomenul, a jednak mám jakési pochopení pro to, že některé mé texty a soudy o prezidentově činnosti ho mohou opravdu mrzet. Přesto se namáhal mi napsat. Považoval jsem za svou povinnost na dopis odpovědět:

Pan
Prof. Ing. Václav Klaus
Prezident České republiky
Pražský hrad
119 08 Praha 1

Praha, 19. ledna 2010

Vážený pane prezidente,

Milý Václave,
Srdečně děkuji za pěkný dopis s blahopřáním k mým sedmdesátým narozeninám. Byl jsem opravdu rád, že sis na mne při té příležitosti vzpomněl. I já rád vzpomínám na naši minulou spolupráci. Kladu si za čest, že se mi Tě kdysi podařilo získat pro spolupráci s Tváří, i když bych byl tenkrát přivítal, kdyby se to bylo stalo za poněkud méně dramatických okolností.*) Jsem přesvědčen, že Tvá účast a účast Tvých přátel znamenala podstatné obohacení profilu časopisu. Rád vzpomínám i na svou práci na Úřadě vlády. I když zrovna rozený úřednický typ nejsem, doufám, že jsem Ti byl aspoň v něčem a trochu užitečný.

Je pravda, že se dnes v mnoha věcech názorově rozcházíme (jsou ovšem i takové, kde se shodneme). Tím víc oceňuji, že sis na mne v té dnešní souvislosti vzpomněl v dobrém.

Se srdečným pozdravem
Bohumil Doležal

*) stalo se tak 20. srpna 1968 v rakouském Alpbachu na konferenci Evropské fórum. Druhý den vtrhli do ČSSR Rusové.

Chtěl bych tu zdůraznit, že jsou opravdu věci, za něž si prezidenta Klause vážím: např. jeho činnost, odborná i publicistická, v roce 1968 - 9. Úsilí o restauraci tradičního politického systému po roce 1989. Rozhodující podíl na úspěšném rozdělení federace. I když s jeho současnou politikou většinou nesouhlasím, nemohu přehlédnout, že na jeho kritice ideologie globálního oteplování a zejména politické korektnosti a multikulturality hodně je. Nemyslím, že bych kvůli tomu, co mi napsal, měnil nebo potlačil své názory, svůj způsob psaní, nebylo by to profesionální. Amicus Plato, sed magis amica mihi veritas. Chtěl jsem jen konstatovat, že mi ten dopis udělal radost. Což je snad lidsky pochopitelné a napsat to je slušné.