Nové strany, nové tváře

Před květnovými volbami se u nás vytvořila politická situace, na niž nejsme zvyklí. Především, zcela nová věc je rozhodnutí ČSSD uzavřít s komunisty něco jako nepsanou opoziční smlouvu o podpoře svého vládnutí. Je pravda, že spolupráce s komunisty se už předtím neštítili Havel, Klaus ani Zeman, ale Paroubkovo rozhodnutí je nová kvalita. Odtud zbývá už jen krůček k zahrnutí komunistů do vlády.

Druhý překvapivý moment je nástup malých stran: tj. ne směšných pidistran, jaké jsme znali dosud, ale takových, které mají zcela jasnou šanci proniknout do Sněmovny (TOP09, Věci veřejné). Kromě toho mají naději ve Sněmovně zůstat stávající malé strany (KDU-ČSL, zelení) a poměrně výrazně na sebe upozornila Zemanova Strana práv občanů. Od toho je krůček k závěru, že velké strany (ČSSD, ODS) ztrácejí důvěru a voliči touží po něčem novém.

Závěr je poněkud ukvapený. ČSSD ztrácí poměrně málo a suverénně si udržuje vedoucí pozici. Je velká otázka, zda Zemanova strana, která se nepochybně chtěla nasytit Paroubkovým voličstvem, se z významné části neživí hlasy občanské pravice. Vzestup velkých stran je prostý důsledek rozvalu ODS. Výměna předsedy, od níž si zpanikařené vedení Občanských demokratů slibovalo změnu trendu, zatím nezabralo, a když se to nepovedlo hned, je otázka, zda se ve zbývajících pěti týdnech může ještě něco změnit. Situace v občanském táboře se tak výrazně proměňuje, a to k horšímu: předpokladem životaschopného vládnutí je, aby vládu vytvářela jedna silná strana, doprovázená jedním-dvěma výrazně slabšími satelity. ODS je teď na nejlepší cestě tuto pozici ztratit, a rudému bloku bude konkurovat něco, co připomíná cikánský tábor. Vypadá to, jako kdybychom najížděli na vládnutí, jaký se do nedávna uplatňoval v Polsku: u moci je jedna silná strana, opozice je marginalizována. Vládnoucí strana se nejpozději během čtyř let zkompromituje a případně ještě rozpadne, ze všeobecné nespokojenosti se zrodí silná opoziční strana, která převezme moc na další čtyři roky, bývalá vládnoucí strana vezme za své, opozice je marginalizována – a tak pořád dokola.

Průvodní jev je kompromitace politiků, politických stran a politiky vůbec. Zabírají negativní kampaně, při nichž největší politické strany přesvědčují veřejnost ne o svých kvalitách, ale o tom, že oponenti jsou totální idioti. Lidé jim oběma rádi věří. Únavu z politiky živí autority jako Václav Havel, viz nedávný článek z MfD, opakující tezi o „partajokracii“ a nabobtnalé váze politických stran (Havel se nikoli právem dovolává Demokratické iniciativy, která jako jediná disidentská skupina kladla důraz na vybudování tradičního stranického systému). Veřejnost čeká nové tváře, spasitele.

Přitom novodobé evropské dějiny přinesly v minulém století některé odstrašující příklady: lídra německé extrémní populistické pidistrany, který se v politické a hospodářské krizi za krátkou dobu prokousal z politického podsvětí k moci tím, že coby šéf náhle nejsilnější politické strany přiměl zblblý parlament, aby mu odhlasoval samovládu. Nebo ještě spíš italský učitel na základní škole, notorický kverulant a schopný demagog a populista, který si poté, co ho vyhodili ze sociální demokracie, zorganizoval vlastní silnou stranu, neústavním způsobem se probil k moci a neústavním způsobem postupně zavedl diktaturu. To je výzva k jisté opatrnosti.

Jak to vypadá s novými tvářemi v našich malých stranách? Lidovci a zelení jsou staré strany se starými tvářemi. TOP09 je nová strana se starými tvářemi. A tak jedinou stranou, která postulát nových tváří naplňuje, jsou Věci veřejné. Její současný guru je novinář s bohatou praxí v době normalizace: představoval její napomádovanou tvář, s režimem si nikdy výrazně nezadal, zabýval se „palčivými“, leč nepolitickými tématy. Po změně režimu rozšířil svůj repertoár v rámci nových možností, teď úspěšně vstoupil na politickou scénu. Program je inspirující: přímá demokracie (včetně volby prezidenta, hejtmanů a starostů – to zvýší nepořádek v politice, pokud ovšem současně nezavládne pevná ruka); odvolatelnost politiků (dtto); sloučení ministerstva obrany a vnitra do jednoho ministerstva lásky, totiž bezpečnosti (civilní správa připadne ministerstvu místního rozvoje, zda zůstane ministerstvo spravedlnosti není jasné, zdůrazňuji, že plán na zřízení politické policie chybí); testy protikorupční odolnosti politiků a státních činitelů (proč ne všech?); zdanění hazardu a prostituce; vzhledem k tomu, že ČR není vystavena hrozbě pro přežití(!), převedení části nákladů na obranu do resortu školství. Mezitím tu a tam nějaký rozumný požadavek, bez toho to nejde.

Člověku se chce křičet: proboha, lidi, volte silné strany! jenže to je totéž jako volat „volte Paroubka“. Protože malé strany budou jen o něco menší a hlasy, které by jinak připadly těm, co Paroubka nechtějí, propadnou. Zdá se, že situace nemá dobré řešení.

Lidové noviny 28. dubna 2010