Kocour Mikeš aneb o buranství

Polská tragédie poněkud zastínila skandál, který zachvátil českou veřejnost: totiž pokus jedné romské aktivity vytěsnit kocoura Mikeše, hrdinu Ladovy knížky pro děti, z literatury doporučené pro děti školou povinné. Důvodem je pasáž, v níž se líčí, jak se jacísi lidé mluvícího kocoura na cestách ošklivou lstí zmocní a uvězní ho v pytli. Sentence končí: „Ti lidé, milé děti, byli cikáni“.

Předseda Roma realia, jedné z četných romských iniciativ, Václav Miko, nato požádal o vyřazení knížky z dětské četby doporučené pro školy, protože Lada byl rasista a „kriminalizuje všechny Romy“. Oznámil také, že zvažuje podání trestního oznámení kvůli šíření nenávisti ke skupině obyvatelstva (pan Miko zřejmě v tom okamžiku nevěděl, že Lada je už přes 40 let po smrti). Odpovědí byl výbuch rozhořčení na české straně. Za kocoura se postavil Bémův konkurent na pražském magistrátě Rudolf Blažek, Jana Bobošíková se rozhodla najmout na kocourovu obranu právní tým (to je zvláštní, kocour je zvířátko, a k tomu ještě virtuální, z knížky; paní Bobošíkobvá chce ovšem bránit lidská práva čtenářů - ale stejně je to velmi legrační). Pan Miko prohlásil, že by zakázal všechny Ladovy knížky a pohrozil, že Romové podají hromadnou žádost o emigraci do Vatikánu. Na Facebooku se zorganizovalo na kocouří obranu zhruba 100 000 lidí. Tím celý případ nabyl povahy soutěže o to, kdo řekne či udělá větší blbost.

Masivní odpor většinové společnosti Romy zjevně vyděsil. Řada romských organizací se od Mikovy iniciativy distancovala hned na počátku, další se přidaly. Argumentují tím, že skandál škodí Romům a poškozuje jejich vztahy s neromskou většinou. Miko kapituloval, vzal zpátky stížnost podanou na ministerstvo školství a ombudsmanovi, jakož i požadavek zakázat všechny Ladovy knížky. Chtěl prý jen dětem vysvětlit, že „ne všichni Romové jsou špatní“. A oznámil, že se stahuje z veřejného života. Je fakt, že to poněkud přehnal. Nicméně zbývá, aspoň pro mne, nepříjemná pachuť. Jakýsi problém tu je, a nedá se řešit tím, že se Romové prostě ukřičí.

Čeští obránci mluvícího kocoura argumentovali velikány české literatury, jejichž díla by se musela zakázat: Neruda, Havlíček, Mácha. Švejkuje se o výraz „cikáni“ (použitý místo Romové), přičemž o to stěžovateli zjevně nešlo. A když už si ve věci máme sloužit příklady z literatury, nabízejí se jiné, lepší a proslulejší, týkající se problému nikoli totožného, nýbrž obdobného.

Vždycky mi bylo trochu divné, proč se o slavné Shakespearově hře Kupec benátský víc mluví, než že by se přímo hrála. Přiznám se, že jsem ji dlouho neznal, a zároveň jsem si jen stěží dovedl představit, jak by se sujet, jehož fragmenty se mi pochopitelně donesly, dal zpracovat jinak než jako něco, co dnes těžko dokážeme pojmout jinak než jako antisemitské svinstvo. Poslechl jsem si ji ze zvědavosti kdysi v nemocnici z tranzistoráku a moje podezření se zcela potvrdilo (jedna z hlavních postav je ohavný Žid, jenž nenávidí všechno křesťanské a hlavně titulního hrdinu, uzavře s ním smlouvu o půjčce, přičemž když ji dotyčný v termínu nesplní, smí mu vyříznout za živa srdce z těla. Poté, co se ukáže, že dlužník je insolventní, trvá na svém právu, je ovšem obelstěn, připraven o veškerý majetek (analogie: Benešovy dekrety), přinucen přestoupit na křesťanství (analogie: reslovakizace, musel být rád, že ho přímo nevyhnali), jeho dcera se ho zřekla (analogie: procesy se Slánským a spol.) a rovněž přestoupila na křesťanství, to vše v rámci happyendu. Nechci nasazovat největšímu spisovateli anglicky psané literatury psí hlavu, jen upozornit, že v tomhle byl dítětem své doby a těžko nás zrovna tímhle kusem může inspirovat. Není třeba kvůli tomu Kupce benátského zakazovat (přiznám se, že já osobně necítím potřebu shlédnout či vyslechnout ho znovu), je ale dobré vědět o problému.

Vraťme se však k případu našeho kocoura. Pan Miko to přehnal (to se slabším, emancipujícím se společenstvím stává velmi snadno, příkladů z dějin české národní emancipace od konce 18. století je habaděj). Napadne někoho z pobouřených Čechů, že to přehnali taky? Že se Rom může cítit Ladovou pohádkou dotčen, je pochopitelné, staví totiž na kolektivní vině: cikáni jsou ti, co kradou kočky (a nemusíme u koček přestat). Podotýkám, že odsouzení kolektivní viny není výdobytek moderní doby a „politické korektnosti“, která se i mně protiví. Hospodin byl ochoten ušetřit Sodomu, pokud by se v ní našlo aspoň deset spravedlivých. To je jedna věc. Druhá je příkaz „čiň druhému jen to, co chceš, aby on činil tobě“. Naše pověst ve světě není totiž zase v totožném problému až tak neposkvrněná. Odkazuji tu na znamenitý dopis čtenáře Michala Krejčího z pátečních LN „Co napsal Lada“, a to s jistou lítostí: vzal mi ho tak říkajíc z pera. Nevím, zda by se knížka měla vyřadit z doporučené literatury pro děti. Ale vím, že číst inkriminovanou pasáž ve třídě, v níž sedí jedno jediné romské dítě, bych se styděl.

Problémy tohoto druhu se nedají řešit tím, že úřady něco zakážou. Je dobré, když se obě, ale opravdu obě strany sporu zamyslí nad tím, čím k jeho vzniku přispěly, a každá se zabývá také a především svým podílem. Je mi líto, ale romské iniciativy to v tomto případě udělaly, kdežto v přístupu nemalé části české veřejnosti k aféře je nemalá dávka buranství. To znamená: nedostatek smyslu pro slušnost, ohleduplnost k bližnímu (v tomto případě slabšímu, a slabost znamená i slabost podléhat pokušení), nedostatek toho, čemu se říká taktnost.

Nebral bych to na lehkou váhu. Český národ má spoustu dobrých vlastností, a jako všechny národy také tu a tam nějakou špatnou. Buranství stojí mezi těmi špatnými na prvním místě a v nadcházejících volbách se nejspíš prosadí v české „vysoké“ politice tak výrazným způsobem, jak jsme to za posledních dvacet let nezažili. Pak bude pláč a skřípění zubů.

18. dubna 2010