Co přinesla smlouva z Prahy

Odzbrojovací smlouva START je nepochybně věc racionální pragmatická. Je to smlouva mezi USA a Ruskem a vyplňuje vákuum vzniklé tím, že platnost té předchozí vypršela. Vychází ze správného předpokladu, že v nynější situaci je přímé nukleární střetnutí mezi oběma supermocnostmi prakticky vyloučené a že k udržení mocenské rovnováhy stačí skrovnější nukleární arzenál. Odborníci tvrdí, že toto uskrovnění zároveň umožní Rusku jeho zbývající nukleární zbraně modernizovat. Globální nukleární konflikt byl ostatně vyloučen i v dobách slávy někdejšího Sovětského svazu: ruský imperialismus byl zbabělý a vyvolávání válečnické hysterie mělo sloužit výlučně jako záminka pro utužení teroru doma. Racionální a pragmatické kroky lze přivítat, jen se nesmí předstírat, že by se tu rodil nějaký nový svět.

Problém není smlouva sama, ale omáčka, v níž je podávána. Rusové si vyhradili právo od ní odstoupit, pokud by americké systémy protiraketové obrany ohrožovaly potenciál strategických jaderných sil Ruska. O tom, zda tato situace nastala, si Rusové rozhodnou sami. Z výhrady je cítit snaha učinit USA a jejich spojence bezbrannými proti náhodným útokům (říkejme raději atentátům), jejichž původce může být obtížné lokalizovat, odplata nebude možná a odstrašení nebude fungovat (jak chcete odstrašit sebevražedné atentátníky nebo ty, kterým jsou lhostejné životy vlastních lidí, protože „milují smrt, ne život“). Za ruskou taktikou je obtížné necítit snahu oslabit konkurenta a obnovit pak v té či oné míře svůj vliv na územích o než Rusko přišlo při rozpadu „SSSR“. Z celosvětového hlediska je to problém lokální, a proto naši západní spojenci pro něj často nemají velké porozumění.

Američané naproti tomu přistupují ke smlouvě s idealismem. Obama přiletěl do Prahy s mírovou ratolestí: Spojené státy nebudou vyvíjet nové jaderné zbraně a sníží jejich význam ve své vojenské strategii. Nepoužijí je také v konfliktu s nejaderným státem, který dodržuje smlouvu o nešíření jaderných zbraní, a to i tenkrát, kdyby ten stát použil proti USA např. zbraní biologických nebo chemických. To platí s jedinou výhradou: Američané zváží, zda neudeří jadernou zbraní jako první za zcela extrémní situace, aby bránili životní zájmy své a svých spojenců před útokem ze zemí jako Severní Korea či Írán, které žádné závazky nerespektují.

Problém spočívá v tom, že války jsou sice něco, co v zásadě nemá být a čemu je třeba v rámci možností všemi prostředky bránit. Také vývoj ničivých zbraňových systémů je věc zcela negativní. Bohužel, válkám, a nejen lokálním, v tomto nedokonalém světě jednou provždy zabránit nelze, náš svět je nedokonalý. Trvalé zastavení vývoje a šíření jaderných zbraní nebo dokonce dosažení jaderné nuly je utopie (vždycky se najde někdo, kdo bude fixlovat) a jediné, co je možné, je vývoj těch zbraní regulovat a brzdit. Barack Obama je inteligentní politik, určitě na to přijde, jde jen o to, co za to on a svět bude muset zaplatit.

Zbývá otázka úlohy České republiky v ceremoniálu. Nechám stranou neuvěřitelné hulvátství, které se projevilo v tom, že na Hrad nebyl pozván mimo jiné první prezident a první ministr zahraničí ČR (někteří politici si to vysvětlují partyzánskou akcí hradní kanceláře, nevěřím, že by si to tam mohli o své újmě dovolit). Dále, čeští politici zjevně očekávali, že jejich úloha bude větší než jen „podložka“ pod smluvní listiny: proč by měla, šlo o smlouvu mezi USA a Ruskem. V mnoha komentářích znělo roztrpčení z toho, že americký prezident nás a Poláky podtrhl, když loni zrušil projekt protiraketového štítu, údajně jako úlitbu Rusům. K tomu je třeba doplnit, že tak učinil poté, co drtivá většina české veřejnosti a dostatečná většina české politické reprezentace daly jednoznačně, byť dejme tomu neformálně najevo, že o žádný štít nestojí, protože nehodlají nést bezpečnostní následky s ním spojené. Pokud se Obamovi chtělo štít zrušit, dali jsme mu dostatečný důvod, pokud se mu nechtělo, dali jsme mu signál, že mu nic jiného nezbývá.

Jakýmsi vedlejším produktem summitu je americko-ruská soutěž o dostavbu Temelína. Svým významem vzdáleně připomíná Marshallův plán. Není těžké odhadnout, jak budou naši čelní politici reagovat. Volič by to měl na konci května zohlednit. Když se Jan Masaryk vracel z Moskvy poté, co Stalin ČSR zatrhl přijetí Marshallova plánu, prohlásil prý: odjel jsem tam jako ministr zahraničí, vrátil jsem se jako Stalinův pacholek. U nás se rozhodne ve svobodných volbách. Bylo by dobré, kdybychom si poté nemuseli říkat: šel jsem k urně jako svobodný občan, vrátil jsem se jako (jména příslušných tuzemských i zahraničních politiků si jistě doplníte sami).

Lidové noviny 12. dubna 2010