Mediokracie

Ačkoli jsem v dosti velké časové tísni, nedá mi to, abych nepřičinil pár poznámek k roli, kterou sehrál tisk (přesněji řečeno Mladá fronta Dnes) při svržení Mirka Topolánka. Nejde ovšem jen o tento list, ale o daleko zásadnější záležitost, o podivnou povahu naší demokracie, která podobné angažmá médií umožňuje a dokonce podporuje.

Česká demokracie, tak jak se vyvinula po převratu v roce 1989, je velmi zvláštní útvar. Po krátkém období dominance stran pravého středu v čele s ODS, kdy hrozilo, že se pod vliv exekutivy s převahou v parlamentu (pět poslanců je u nás velmi mnoho) dostane nejen soudní moc, ale i oblast médií (kde systematicky pracoval neoficiální ministr informací Klausovy vlády Josef Zieleniec) nastalo dlouhé období neustále se prohlubujícího politického patu. To, co vzniklo, byla jakási simulace demokracie, spočívající mimo jiné v tom, že se vláda a opozice přetahovaly o ovládnutí soudní moci (nešlo o to, zda zpolitizovat „orgány činné v trestném řízení“ nebo ne, nýbrž o to, kdo bude mít v této politizaci vrch; otřesným vyvrcholením byl případ Čunek, ale taky dlouhodobý zápas o složení Ústavního soudu mluví sám za sebe). V mocenském vakuu se zato velmi dařilo svobodným médiím – a dařilo se jim možná až moc.

Pojetí demokracie jako „vlády lidu“ je třeba v každém případě upřesnit. Emanuel Rádl kdysi na toto téma napsal: „Tuto jest třeba vyložit důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obránci demokracie přehlížejí.Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“, ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky; hlasování lidu jest jen prostředkem. Kdyby se našel lepší prostředek než volby, nahradíme je beze všeho tímto lepším prostředkem… Z toho důvodu jest však také mylné mínění mnohých dnešních obránců lidovlády, že by pro ni bylo zvlášť podstatné všeobecné a tajné hlasovací právo, parlament, poslanci, vláda odpovědná parlamentu, vláda většiny. Tito obránci zmechanizovali demokracii a učinili z ní pouhou instituci. Ne že by tyto věci byly vedlejší; institucí je zapotřebí, ale hlavní věc jest, že demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti, mravnosti, čestnosti, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický a nečestnost není správnou lidovládou, ani kdyby byla kryta největší většinou.“

Demokracie spočívá v účelném pořádání vztahů mezi lidmi ve společenství. Hlavní věc v demokracii je spravedlnost. O tom, co je spravedlnost a co ne, se nedá hlasovat, hlasováním se ze svinstva nestává nic jiného, než zase svinstvo. Demokracie stojí na důvěře, že většinu lze přesvědčit o tom, co je spravedlivé a získat ji pro to. Je to věc důvěry a naděje. Demokratický stát není takový, kde většina lidí rozhoduje o tom, co je spravedlnost, ale kde většina lidí je schopna spravedlnost akceptovat.

Proto tím hlavním v demokracii není exekutiva ani legislativa, ale soudní moc, představovaná lidmi, kteří nebyli do své funkce voleni a ve slušném státě ji zastávají doživotně. Stát pečuje o to, aby byli nezávislí a mohli se řídit zákony a svým svědomím. Jistě, jsou to lidé smrtelní a mají své chyby. Předpokládá se, že mají také víru, která je zavazuje s těmi chybami bojovat. Připouštím, že tento předpoklad může být zrovna u nás dosti odvážný.

Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat význam svobody projevu a svobodných médií pro liberální a demokratickou společnost, právo soudit jim ve společnosti ani náhodou nepřísluší. Jsou významná tím, že umožňují komunikaci a kritiku, diskusi, bez níž demokracie nemá smysl. Zároveň je to dvojsečná zbraň, protože vytváří veřejné mínění: při nedostatečné odpovědnosti, korektnosti a nadměrných osobních ambicích veřejným míněním manipuluje. Zákony, jimiž jsou média vázána, jim poskytují jim velmi široký prostor (jinak to ani být nemůže). Bez odpovědnosti a korektnosti se noviny často mění v jakési PR – agentury, a nejen to: stávají se původně neplánovanou čtvrtou státní mocí, která nabývá převahy nad všemi ostatními, protože ty mají omezené možnosti jí „vymezovat terén“ (viz neslýchaný mediální řev kvůli tzv. náhubkovému zákonu, jehož smyslem bylo mimo jiné bránit tomu, aby nezodpovědná média mohla podloudně získanými odposlechy neuzavřených případů mařit vyšetřování trestných činů a zneužívat získaných informací k účelům politické manipulace). V okamžiku, kdy politické scéna je destabilizována a její aktéři jsou zcela vytíženi problémy z toho vyplývajícími, jsou v morálně a nábožensky rozložené společnosti média utržená z řetězu podobně velkým nebezpečím pro demokracii jako vychcaná a cynická exekutiva, která se pokouší pseudomorálními frázemi udusit svobodu slova. Vytváří se prostor pro mediální lynč, jehož jsme v poslední době byli několikrát svědky.

Je směšné uvádět jako největší nebezpečí bulvární tiskoviny a elektronická média cíleně zaměřená na širokou veřejnost (např. TV Nova). Politika je na okraji jejich zájmu a aby jejich informace, byly brány s plnou vážností, musí se jich chopit tzv. seriozní médium. Tuto roli plní dnes bohužel především největší český deník, Mladá fronta Dnes. Uveďme několik případů z poslední doby:

Za prvé: akce vířivka. Proběhla v babím létě 2008. Ve spolupráci „investigativního novináře“ a zhrzeného politika z ODS vznikla léčka, na niž se chytil nepříliš významný politik. Případ rozmázla MfD. Noviny se zapojily do politické hry, v níž šlo o destabilizaci vedení nejsilnější vládní strany, a to řízenou provokací. Shodou okolností se aféra zrovna velmi hodila do krámu prezidentu Klausovi, který usiloval a usiluje o znovuzískání dominantní pozice v ODS. Kdosi případně poznamenal, že zpravodajství novin používá metody zpravodajských služeb. Není to úplně od věci.

Za druhé: případ Krakatice (zhruba z téže doby): zveřejněním pod rukou získaných policejních odposlechů měl být zkompromitován čelný představitel ODS. Materiály, které byly zveřejněny v MfD, přitom nesvědčí jednoznačně v neprospěch toho, jenž měl být kompromitován. Případ se ovšem vleče dodnes.

Za třetí: kauza Wolf, která vedla k pádu Topolánkovy vlády. Topolánkův neoficiální rádce Dalík se pokusil přemluvit redaktora ČT, aby neodvysílal pořad, kompromitující poslance, jenž přeběhl při prezidentské volbě k vládní koalici. Redaktor si Dalíkovu intervenci nahrál a otiskla ji – jak jinak – MfD. Šlo sice jen o prosbu a není jednoznačně prokázáno (i když je to pravděpodobné), že Dalík jednal na pokyn předsedy strany, v tomto případě je ovšem třeba přiznat, že si ODS naběhla na vidle sama. Kvůli této záležitosti ovšem padla uprostřed předsednictví EU Topolánkova vláda. Byl to zatím nejmohutnější zásah MfD do politického zápasu v ČR.

A konečně za čtvrté: na základě hrubě zkreslených a překroucených informací z neformálního rozhovoru, který předseda ODS poskytl poměrně bezvýznamnému magazínu (rozhovor neměl být zveřejněn, byl zachycen při pořizování videozáznamu), přetištěných v MfD, a následné tiskové kampaně, v níž prim udávala rovněž MfD, byl předseda strany donucen rezignovat (podotýkám, že k velké radosti prezidenta, jenž dokonce jeho rezignaci nepřímo, ale zato veřejně žádal).

Je zjevné, že zatímco vztahy mezi exekutivou, legislativou a soudní moci jsou jakž takž vyvážené, v mediální sféře (MfD jsem uváděl jako velmi výrazný příklad) neexistuje vyváženost mezi svobodou a závazky a právo veřejnosti na informaci je svázáno s účastí na politickém zápase v tom smyslu, že list funguje jako samostatná politická síla, která je v postavení politické strany, ale nemá nepříjemná omezení a povinnosti, které straně svazují ruce. Zejména se tu otvírá poměrně široký prostor pro politické vyděračství, aniž by tato podivná pastrana musela na sebe brát jakékoli závazky. Zdá se mi, že mediální aktivity tohoto typu se pohybují na hraně ústavnosti: a mohou jen tak beze všeho procházet jen proto, že se v činnosti mediální sféry u nás velmi často pojí politická služebnost, cynismus a naprostý nedostatek profesní zodpovědnosti.

5. dubna 2010