K porozumění je ještě daleko

Radiožurnál vysílal 11. března rozhovor s prezidentkou Svazu vyhnaných Erikou Steinbachovou. K tématu se pak vrátil mj. 17. března v Mladé frontě Dnes Milan Vodička (Za okupace Češi skoro vůbec netrpěli). Kamenem úrazu bylo tvrzení paní Steinbachové o tom, že se Hitler nechoval k Čechům výrazně odlišněji než ke svým spoluobčanům z Německé říše a mnohem zdrženlivěji než třeba na polském území, „že se s Československem zacházelo jinak než s Polskem“.

To, co říká paní Steinabchová v souvislosti s Polskem, zároveň je a není pravda. Není to pravda proto, že způsob, jak se německá okupační správa v Česku chovala, byl sice mírnější než v Polsku, ale neměl v dosavadních česko-německých vztazích vůbec precedent. Dále, je třeba vzít v úvahu, že i ve vypjatě nacionalistickém devatenáctém století nebyl český vztah k Němcům a k Německu prostou nenávistí, ale cosi jako Hassliebe, bylo v něm uznání k výkonům německé politiky, kultury, hospodářství a vědy. Němci nám zprostředkovali spoustu evropských výdobytků a zároveň zprostředkovali řadu našich hodnot Evropě. Není obtížné si představit šok, jaký pro českou veřejnost znamenalo, když se představitelé tohoto národa (okupační správa) najednou začali chovat jako úplný dobytek. A konečně: nerad to říkám, netýká se to vyhnaných (nebo jen vyhnaných), ale těch Němců, kteří hodnotí dostatečnost např. českého odporu: násilník není kompetentní posuzovat, zda se oběť znásilnění dostatečně bránila. To je možné udělat společně, v objektivní a klidné atmosféře.

Jenomže to je jen půlka pravdy. Taky to, co se stalo bezprostředně po válce s českými Němci, nemá v česko-německých vztazích precedent. Němci chtěli Čechy zčásti poněmčit, zčásti vystěhovat, z části zlikvidovat. Češi chtěli své německé spoluobčany zčásti vystěhovat, zčásti počeštit a zčásti zlikvidovat, a taky to udělali. Vystěhovaným a velké části počeštěných zkonfiskovali veškerý, i osobní majetek, o zlikvidovaných nemluvě. A ještě dnes, po pětašedesáti letech, tvrdí, že to bylo nevyhnutelné (jako by člověk byl povinen na zlo odpovídat zlem, jako by to bylo praktické) a že si to vyhnaní Němci aspoň zčásti způsobili sami. Poslouchat takové řeči je pro postižené stejně bolestné jako pro pana Vodičku poslouchat to, co řekla paní Steinbachová.

V této situaci jsou dvě možnosti: buď se při každém takovém konfliktu názorů smrtelně urazíme a zároveň zajásáme, protože máme čím legitimovat to, co jsme provedli. Dělají to často ti, kteří cítí, že mají máslo na hlavě, a myslí si, že nejlepší obranou je útok.

Nebo můžeme vycházet z toho, že rozumní lidé dobré vůle si jsou schopni i ty nejsložitější a nejcitlivější věci věcně rozebrat tak, aby společně dospěli ke spravedlivému a vyrovnanému stanovisku.

Byl bych velmi pro tu druhou cestu, i když je mi jasné, že potrvá ještě dlouhou řadu let.

Zkrácená verze článku vyšla v MfD 24. března 2010