Na prahu druhé republiky

Blíží volby do PS a s nimi doba velkých změn. Zásadní politickou změnu zanemnal už vstup Jiřího Paroubka do vrcholného patra české politiky. On první zapojil KSČM do politické hry jako řádného a respektovaného partnera (Špidla a Gross si to netroufli, Zeman k tomu nedostal příležitost). Pro pragmatického politika bez zábran to bylo logické rozhodnutí, ostatně původní situace, v níž KSČM figurovala jako účinná překážka vytvoření jakékoli většinové koalice, byla natrvalo neudržitelná. Přitom KSČM je (mimo jiné) mohutná dobře organizovaná ruská lobby.

Dosavadní systém českých politických stran se opíral o čtyři standardní účastníky: ČSSD, ODS, KSČM a KDU-ČSL. K nim se doposud vždy přifařilo jedno uskupení s jepičím životem, sdružující stoupence Pravdy a Lásky. Vzhledem k tomu žijeme od roku 1996 ve stavu falešné politické stability, politického patu, na němž stojí česká demokracie. Tato rovnováha je nyní zvrácena.

Důsledkem politického konfliktu, který otevřel „Sarajevský atentát“, byla proměna politických kampaní. Jejich prvořadým cílem bylo dokázat, že politický protivník je zároveň sviňák a blb. Říká se tomu „negativní kampaň“, zásluhu na jejím vzniku má postsarajevská ODS, ale Paroubek ji dotáhl k naprosté dokonalosti. Negativní volební kampaň zabírá na skeptickou českou veřejnost a posiluje její přesvědčení, že ne za či ona strana, ale politika jako celek je svinstvo.

Podle toho taky české politické strany vypadají. Mají minimum členů, a ty, které kdysi nějaké měly, je postupně ztrácejí. Jedná se o poměrně malá zájmová uskupení, přitom zájmy nemusí být nutně politické v úzkém slova smyslu. Mluví se o hojném náboru černých duší před rozhodujícími lokálními volbami – daleko zajímavější je přitom zkušenost reportéra MfD, který se pokusil vetřít do jedné místní organizace ODS: velmi brutálně ho odbyli - těžko se ubránit dojmu, že na to, co měli v plánu, jim připadalo, že je jich právě dost a žádného vetřelce nepotřebují.

V důsledku toho ve veřejností sílí dojem: tyto strany nejsou to, co jsme chtěli. Je nutno, aby přišly jiné, lepší a čistší. Ovšem ne tak, že bychom si je udělali sami (politika je svinstvo): musí přijít blaničtí rytíři. Po blanických rytířích je poptávka, a tomu odpovídá nabídka: Radek John, Miloš Zeman se zbrojnoši Šloufem a Zbytkem, Kalousek, Schwarzenberg, Hybášková.

To se ovšem týká pouze občanského tábora. Rudý blok je stabilizovaný a vůči této ideologii odolný.

K vládnutí bude u nás nezbytná otevřená či skrytá koalice. Koalice může fungovat, jen když má jasně dominantní stranu. ODS je ne nejlepší cestě takovou stranou nebýt. Jednak je vnitřně rozpolcená díky tomu, že se Topolánek pokoušel dělat politiku otevřenější ke stranám Havlova tábora (koalice se zelenými), což vzbudilo velkou nevoli fundamentalistů v čele s Klausem. Jednak tento vstřícný krok vyvolal v táboře Pravdy a Lásky spíš jen větší vlnu nenávisti (zvlášť když se ukázalo, že se Topolánek nehodlá skrýt po kaslovsku pod Havlova křídla). Oslabují ji rovněž divoké eskapády jejího předsedy. A tak malé strany (TOP09, Věci veřejné, zelení) posilují na účet ODS. Navíc klesá počet lidí ochotných lít volit, a to rovněž na účet občanských stran.

Z toho plyne: Klausův v zásadě nepochybně správný pokus postavit politické uspořádání v ČR na systému tradičních politických stran se očividně nepovedl. Je v rozkladu. Nabízí se dvě možnosti dalšího vývoje:

Za prvé: stabilní a kompaktní levice (rudý blok), který se za své kořeny v normalizačním období už ani nijak zvlášť nestydí, a proti tomu roztříštěná levice bez dominantní strany, která by ji držela dohromady (slovenský model). A za druhé, výlučné postavení rudého bloku v politice, přičemž „pravicové smetí“ až na jednu dvě malé parlamentní strany, které během času taky odumřou, zůstává mimo PS (ruský model).

V této situaci je nezbytné, aby si skutečně nekomunistické a demokratické strany uvědomily: mají jednoho jediného silného, schopného a politicky nevybíravého protivníka: Jiřího Paroubka. Pokud nebudou schopny zapomenout na nesmyslnou a dávno překonanou animozitu mezi „klausovci“ a „havlovci“ (oba protagonisté jsou už dávno docela mimo politickou realitu), ženou do katastrofy nejen sebe a svá politická uskupení, ale demokratickou Českou republiku.

Lidové noviny 22. března 2010