ARCHIV

Nejvyšší soud jako obětní beránek

Od restitučního zákona se odvíjí spirála nekonečných tahanic. Už jen tato skutečnost sama o sobě o něm nevydává nejlepší svědectví.

Sudetoněmecký majetek by byl restituovatelný jen velice obtížně – a hlavně ho taky nikdo restituovat nechtěl. Zato všichni velmi chtěli restituovat český majetek. Proto byla v zákoně stanovena hranice tzv. rozhodného období – 25. únor 1948. Údajně den, kdy u nás byla svržena demokracie. Tím zákonodárci zpětně požehnali nejen konfiskace sudetoněmeckého majetku, ale alespoň nepřímo i vše, co se u nás v letech 1945-8 dělo. S demokracií to mělo společného už jen pramálo.

Prvním neblahým důsledkem byla obrovské nevole mezi vysídlenými sudetskými Němci. Zákon stvrzoval dvě věci: Za prvé, že restituovat je možné. A za druhé, že sudetoněmecký majetek se přesto restituovat nebude. Restituce postavily smírnému vyrovnání mezi Čechy a vyhnanými Němci do cesty obrovskou překážku.

V další etapě přišli na řadu Němci, kteří v zemi zůstali. I jim byl v drtivé většině případů majetek po válce zabaven. Jejich restituci upravil zvláštní zákon ČNR. Na rozdíl od svých šťastnějších českých spoluobčanů dostali zpátky méně. Zároveň však byla prolomena restituční hranice – jejich majetek byl zkonfiskován před rokem 1948.

Od začátku devadesátých let se vlečou různé hraniční případy. Jde hlavně o restituce „šlechtického“ majetku zabaveného na základě Benešových dekretů. V jednom případě (Kinský) byl majetek zkonfiskován někomu jinému, než komu patřil. V druhém případě, v zásadě obdobném (Harrach) byl majetek zkonfiskován člověku, který měsíc předtím zemřel. Pokud budou na oba případy aplikovány restituční zákony, stvrdí se zároveň živost zákonných norem, podle nichž je možné olupovat malé děti (Kinský) nebo mrtvoly (Harrach).

A nyní je na obzoru další problém: konfiskace podle dekretu 100 (tzv. znárodňovací dekret, zabavoval se majetek tentokrát i formálně bezúhonným Čechům rodu slovanského; konfiskací bylo „znárodněno“ 75% českého průmyslu). Problém je v tom, že se mělo znárodňovat za náhradu, přinejmenším část postižených však nikdy žádnou náhradu neviděla. Ústavní soud ČR uznal platnost jejich nároků.

Nárokovaný majetek dnes zčásti patří soukromníkům, kteří ho nabyli po roce 1989 v dobré víře, investovali do něho, teď by ho rádi prodali, ale nemohou s ním až na další disponovat. Nebo kdysi připadl obcím a v nárokovaných budovách jsou instituce, které obce nemají kam umístit. Důsledkem je všeobecná nechuť k Němcům-cizozemcům a odrodilým šlechtickým zbohatlíkům. Na této nechuti budují populistické strany, ODS, KSČM a ČSSD, svou veřejnou podporu. A samozřejmě ji zároveň přiživují, aby zdroj preferencí nevyschl. Účelové rozněcování nenávisti ve společnosti je projev totální nezodpovědnosti a má pustošící vliv na českou politickou kulturu.

Nikoho v té situaci ani nenapadne se ptát, zda by náhodou nebylo možné se s budoucími restituenty domluvit. Také není jasné, jak mohla fungovat první republika, aniž by jí velký šlechtický majetek působil nějaké vážnější potíže.

Rozhořčená veřejnost a vypočítavá politika, která z rozhořčení žije a zároveň ho živí – mezi tyto dva mlýnské kameny se nyní dostal Nejvyšší soud ČR. Byla zformulována „společenská objednávka“: má rozhodnout, jak mají být pojednány případy, na něž se může vztáhnout obecná norma (Občanský zákoník) i speciální norma (restituční zákon). V případě „šlechtických“ majetkových sporů se stěžovatelé odvolávají na Občanský zákoník (tzv. ochrana vlastnictví určovací žalobou). Podle něho by nespíš vyhráli. „Společenská objednávka“ (zformuloval ji mj. ministr kultury a informací Dostál) zní: přednost má speciální norma.

Naše soudnictví je formálně nezávislé. Ani v stabilnějších a zavedenějších demokraciích, než je ČR, však neexistuje ve vakuu, úplně izolováno od soustředěného tlaku veřejného mínění i artikulované politické vůle (zvlášť když je to politická vůle artikulovaná unisono celou politickou scénou). Je zjevné, že Nejvyšší soud je přetížen, že se na něm chce něco, co mělo být aspoň zčásti řešeno politicky, že se stal obětí politického alibismu. Má dělat zástěnu politickým rozhodnutím. V případech jako je Kinský nebo Harrach totiž nejde ani tak o volbu mezi obecnou a speciální právní normou (Občanský zákoník a restituční zákon), nýbrž o rozpor mezi právní normou standardní (Občanský zákoník) a mírně řečeno nestandardní (Benešovy konfiskační dekrety). A řešit ho není v možnostech ani v kompetenci Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud může vydat „sjednocující usnesení“ v případě, že obdrží podnět a byla učiněna dvě protichůdná soudní rozhodnutí. To se zatím ani v jednom ze sporných případů nestalo. Ve svízelné situaci zvolil proto způsob popsaný v lidových pohádkách. Reagoval na jiný případ (konfiskace, která se uskutečnila až po roce 1948 a soudy došly k protichůdným rozhodnutím) a rozhodl tak, jak zněla společenská objednávka, totiž že ve sporných případech má speciální norma přednost před obecnou. Ovšem s tím, že toto rozhodnutí nemůže být vztaženo na konfiskace provedené před rokem 1948, tedy ani na případ Harrach nebo Kinský. Bez ohledu na to znamená rozhodnutí určitý precedens pro další rozhodování v podobných případech.

Celý postup je mírně řečeno nešťastný. Ve svých důsledcích znamená pokles vážnosti zákona a justice zároveň. A justice přitom jen doplácí na resty, které jdou v první řadě na vrub legislativy a exekutivy. Trpí tím demokracie jako celek.