Můj problém s Radiožurnálem

Můj problém s Radiožurnálem je kafkovská záležitost: stačí jedno zazvonění budíku (zde telefonu) a nic se už nedá napravit.

Ve čtvrtek někdy ke třetí hodině odpoledne mi zavolala redaktorka Radiožurnálu s tím, že by mne rádi pozvali k asi šestiminutové debatě nad rozhovorem, který pořídili s prezidentkou německého Svazu vyhnaných Erikou Steinbachovou (z rozhovoru vysílali předběžně jen úryvek). Druhým účastníkem debaty měl být redaktor Čro Petr Nováček. Podstatou toho, co paní Steinbachová řekla, bylo údajně pozvání prezidenta Klause na sjezd organizace (zábavná představa).

Proti takové debatě se samozřejmě nedá nic namítnout, i když o rozhovoru s paní Steinbachovou bych toho byl rád předem věděl o trochu víc. Souhlasil jsem. Vše se mělo odehrát v 18.45, po telefonu.

V 18.45 mne čekalo překvapení. Zavolali mi a bez okolků mi sdělili, že mým partnerem bude stínový ministr zahraničí ČSSD (a kandidát na poslance) Lubomír Zaorálek. Dozvěděl jsem se to cca dvacet vteřin předtím, než začali vysílat úryvek rozhovoru s paní Steinbachovou. Selhal jsem a neposlal jsem je do háje, to přiznávám. Plnou odpovědnost za aranžmá pořadu ovšem nese Radiožurnál, ne já.

S panem Zaorálkem mám zkušenost jako s krajně neseriózním diskutérem (je shrnuta přehledně zde, v upravené podobně vyšla i v Lidových novinách)). To ovšem není podstatná věc.

Podstatná věc je toto: v době, kdy se stupňuje předvolební kampaň (probíhá přinejmenším od podzimu minulého roku) poskytl Radiožurnál stínovému ministru zahraničí a přednímu kandidátu ČSSD v nadcházejících volbách prostor, aby se vyprofiloval na politicky velmi citlivém tématu, jež dává příležitost pro pravé populistické orgie. Za protivníka mu vybrali publicistu, známého svými nonkonformními a ve veřejnosti nepopulárními postoji. Politické ambice nemá, k žádné politické straně se nehlásí, ve volbách nekandiduje, má nejen možnost, ale přímo povinnost říkat rovnou, co si myslí – i když u většiny posluchačů narazí. Radiožurnál dal Zaorálkovi šanci, aby se předvolebně zviditelnil, skrytou politickou reklamu. To veřejnoprávní médium dělat nemá a nesmí.

Seriozní by byla buď debata dvou publicistů či komentátorů, kteří se v praktické politice neangažují (což Radiožurnál původně plánoval, leč bohužel neuskutečnil), nebo debata dvou politických konkurentů (např. pana Zaorálka a pana Zahradila). Zvolená třetí cesta není ani trochu korektní.

15. března 2010