Dekrety znovu na scéně

Rakouský spolkový prezident Fischer se minulý týden obrátil na Sudetoněmecké sdružení v Rakousku (SLÖ) s pozdravnou adresou. Učinil tak podle svých slov na žádost sdružení. Připadá mi to poněkud neobvyklé (kdyby si neřekli, neudělal by to?).

Zdravice má dvě části. V první není nic, co by vybočovalo z prezidentova tradičně opatrného a umírněného postoje. Přeje pietní akci, připomínající konflikty a nevinné oběti, důstojný průběh v duchu smíření a zaměření na budoucnost. Vzhledem k tomu, že SLÖ je sice podstatně slabší, ale o hodně radikálnější než její německá sestra, a že pietní vzpomínka se týká událostí z počátku března 1919, kdy české vojsko zastřelilo v několika městech s německou většinou 54 neozbrojených civilistů a asi 200 jich zranilo, dají se prezidentova slova vykládat i jako jemný pokyn SLÖ, jak ke vzpomínce přistupovat. Prezident zmínil tyto události, ale především „hrůzovládu nacionálního socialismu“, která „přinesla nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání“. To je zjevně způsob, jak se civilizovaný evropský politik může co nejvíc přiblížit nestydaté české státní doktríně o „příčině a následku“ (za všechno můžou Němci a Rakušani, protože si zvolili Hitlera).

Hlavní důvod, proč Fischer vyhnaným napsal a proč to vyvolalo na české politické scéně takové předvolební pobouření, je druhá část dopisu. Rakouský prezident zjevně reaguje na způsob, jakým se jeho český protějšek vyrovnal s podpisem pod Lisabonskou smlouvu. Fischer prohlásil, že Benešovy dekrety jsou „těžkým bezprávím“. Klausova podmínka (neuznání evropské Charty lidských práv) sice svědčí o tom, že český postoj k dekretům se nemění, ale neznamená, že by ostatní státy EU Benešovy dekrety „legalizovaly“.

Je jistě pravda, že vyjádření rakouského prezidenta je součást předvolebního boje. To ale vůbec neznamená, že by neměl v kritice dekretů do slova a do písmene pravdu. Přitom jen zdůraznil to, co rakouská strana říkala už při přijímání ČR do EU: nevidí v dekretech překážku, nicméně přivítala by z české strany aspoň pár kritických slov (tedy žádné restituce, žádné odškodňování). A řekl to jen proto, že žádný čelný rakouský politik si v předvolebním boji nemůže dovolit tuhle věc ignorovat prostě proto, že je to pravda a že by mu to oponenti právem omlátili o hlavu.

Reakce českých politiků byla jednoznačná: dekrety jsou tabu, jak prohlásil ministr pro lidská práva (!) Kocáb. Palmu hulvátství si odnáší Mirek Topolánek, který blábolil cosi o třistaletém úpění a Bachovu absolutismu. To vše se dalo čekat.

Česko-rakouské vztahy vykazují jakousi symetrii se slovensko-maďarskými. Nenamlouvejme si nic, jsou nejhorší z našich sousedských vztahů vůbec. Musím se přiznat, že mám problém s rakouským neurotickým odporem k atomové energii, zhmotněným ve slově Temelín (zdá se mi, že je to jakési zástupné politikum) a že způsob, jak se zejména rakouští socialisté postavili proti radarové základně v Brdech, považuji za nechtěný, ale brutální útok proti našim bezpečnostním zájmům (nakonec jsme si to ovšem jako obvykle zvorali sami). Ve věci dekretů mají ovšem Rakušané pravdu a není vyloučeno, že kdyby se pohnulo s tímto problémem, pomohlo by to i v těch ostatních.

Středoevropský region od Polska po Maďarsko není dnes, po dvou strašných válečných kataklysmatech minulého století, ničím jiným než neuspořádaným souborem ruin po staré monarchii. Čtyřicet let byl pod nadvládou komunistického Ruska (ke cti Rakušanů je třeba poznamenat, že se vlastní zásluhou dokázali otrockému vazalství vyhnout). Přitom patří historicky, kulturně i politicky dohromady, má společné zájmy a je v jeho zájmu, aby teď na novém základě v rámci EU kooperoval. Především může vytvořit jakousi protiváhu novým ambiciózním hegemonům Unie, a za druhé, neuspořádaný svinčík přitahuje zájem Ruska. Pro všechny země a národy oblasti je krajně důležité, aby s tímto velkým a obdivuhodným národem dokázaly přátelsky a korektně vyjít, historická zkušenost však praví, že je třeba si přitom dát velký pozor na to, aby nás přitom samou láskou nesežral.

Dekrety a vyhnání jsou balvan, položený do cesty tolik potřebné spolupráci středoevropských národů. Pokud se ho nepodaří odvalit z cesty, bude znamenat velké nebezpečí, které potenciální nepřítel dokáže snadno a šikovně zneužít. Hysterická česká reakce na Fischerova kritická slova svědčí o tom, že se nám Čechům za dvacet let svobody nepodařilo v politické rovině ani trošku pokročit. Je to zahanbující.

Lidové noviny 8. března 2010