Čarovná moc státních symbolů

Státní symboly se stávají čas od času terčem zásadní kritiky. Nejzranitelnější jsou hymny. Například ta česká: píseň z vlastenecké operety, autor hudby otřesný šumař, autor tetxu vlastenecký osvětář a tak trochu grafoman. Jenomže když k nám v srpnu 1968 najely ruské tanky a my proti nim měli jen tu hymnu, bylo nám tohle všechno fuk. Hymna byla naše, možná víc, než byly ty tanky ruské.

Klást na národní a státní hymny přísné estetické a ideové nároky je v podstatě hloupost. Kdyby si někdo chtěl z francouzské státní hymny vyvodit představu o Francouzích, dospěl by k závěru, že se jedná o mimořádně krvelačný národ. Přitom ta píseň se svého času stala celoevropským symbolem pro svobodu.

Jsou taky hymny poněkud kuriózní, například hymna holandská, patrně nejstarší národní hymna světa. Je to dlouhý monolog zakladatele holandské státnosti Viléma Oranžského. Hned v první strofě ujišťuje, že je německého původu a vždy ctil španělského krále. Holanďanům to ani trochu nevadí a nikomu jinému do toho nic není.

Je zjevné, že náš vztah k našim národním a státním symbolům je nesen jinými ohledy než čistě racionálními, a že je to svým způsobem v pořádku. Jsou to symboly celku (národního, zemského, státního) který považujeme za svůj a který máme rádi.

Bohužel, odtud je jen krůček k tomu, abychom jim (my naivnější) začali přičítat jakousi magickou sílu a abychom je (my vychcanější) začali používat jako prostředky nestydaté politické manipulace. Podobný experiment dnes probíhá, jak se zdá, na Slovensku.

Slovenská národní strana, zjevně hnána potřebou předvolebně se profilovat, prohnala za pomoci Ficova Smeru parlamentem tzv. vlastenecký zákon. Jde o jakousi spirituálnější podobu Paroubkova blbnutí s českým sportem. Všechny třídy všech státních škol na Slovensku mají být ozdobeny slovenskou vlajkou a státním znakem a každý vyučovací týden ve všech třídách má být zahájen zpěvem státní hymny. Smysl je zjevně stmelení národa. Národ se stmeluje, když je ohrožen. Mám podezření, že ohrožení se v tomto případě jmenuje Maďar. Ohrožení vede ke stmelení národa a ke stmelení národa v době nebezpečí lze použít prostředků, které se v mírových dobách a ve slušných společnostech užívat nesluší. Což je věc, na níž se pan Slota s panem Mikolajem a Ficem bez problémů shodnou (a shodli by se na ní bez problémů i s panem Paroubkem a Filipem).

Zpěv slovenské hymny zjevně nebude mít tu sílu jako Kdo sú Boží bojovníci a nezažene Maďary za Dunaj. Jen posílí stávající slovenskou vládní garnituru – dbá o národní zájmy a národ je v nebezpečí.

Populistická iniciativa dvojice Slota – Fico vzbudila ovšem ve slovenské veřejnosti dosti značnou nevoli. Kompetentní osoby (ředitelé škol a učitelé) poukazují bez obalu jednak na to, že podobné šaškárny vlastenectví neposilují, nýbrž profanují, a jednak na to, že plánované zhmotnění vlastenectví bude stát přes miliardu eur. Na druhé straně slovenská opozice se bohužel nezmohla na to, aby proti zákonu, zaměřenému na omezení svobody a simulaci jakéhosi výjimečného stavu, hlasovala. Při hlasování se buď zdrželi, nebo zašili. Nicméně Slovákům taky tak trochu závidím: mají se o co pozitivního přít a o co zápasit a poměr sil není jedna ku dvaceti, jako když jde u nás o Benešovy dekrety.

A pak je tu ještě jedna pozoruhodná záležitost: jak jsme na tom v této souvislosti my Češi? Třídy našich škol nemusí být ozdobeny státními vlajkami, které jsme v roce 1993 ukořistili na Slovácích (byla to naše společná vlajka, aspoň jsme to vždycky tvrdili, a pak jsme si ji mýrnix dýrnix zprivatizovali jako německý majetek po roce 1945), ani naším státním znakem, který vznikl jako volná výtvarná kreace v roce 1990 (odborníci tenkrát tvrdili, že heraldická pravidla byla velkoryse odsunuta stranou, při pohledu na uniformy naší Hradní stráže jsem nakloněn jim věřit). Stkví se tam symbol daleko pomíjivější, portrét pana prezidenta. Zatím se musí měnit každých osm let, za Paroubka se to ovšem změní. Z tohoto hlediska by mi vlajka nebo státní znak připadaly normálnější. Za staré monarchie tam býval kříž (prostý kříž je symbolem všech křesťanských církví, spojuje, nerozděluje). Dnes by to nešlo, EU by to zakázala kvůli nedodržení multikulturality a obyvatelstvo by to nestrpělo, protože věří tak nanejvýš na mimozemské kosmonauty. Takže tam taky nemusí být nic. Stalo by se něco strašného? Na jednu stranu ne. Na druhou by to symbolizovalo, že nemáme nic, k čemu bychom byli schopni se společně hlásit. Ta prázdnota je trochu úděsná.

7. března 2010