ARCHIV

Návrh na zřízení jezdeckého pomníku Václava Klause

Přes protesty radního Němce a českých partyzánů se do novogotické věžičky na Smetanově nábřeží vrátila socha císaře Františka I. (nebo II., chcete-li). Ačkoli si to ten člověk vůbec nezaslouží. Bojovat proti dokonané ohavnosti negativně, např. peticí za její odstranění, nemá velkou naději na úspěch. Je třeba pozitivního řešení - totiž přijít s důstojným protinávrhem, který aspoň symbolicky smaže skvrnu na tváři metropole. O což se Události tímto pokoušejí.

Od dob T. G. Masaryka u nás existuje pěkný zvyk stavět pomníky živým lidem. Je to praktické: dokud je dotyčný při síle, pomník stojí, když skoná, je dřív či později odstraněn, aby učinil místo jiným. Dostane se tak na daleko více adeptů nesmrtelnosti a naše města nemají fádně jednotvárný vzhled.

Zkušenost ovšem praví, že pomníky, zbudované živým, nesmějí být příliš masivní. My starší se pamatujeme na odstrašující případ pomníku Stalinova, který byl tak mohutný, že se jej nepodařilo dokončit ještě za generalissimova života a jeho zbourání bylo stejně pracné jako jeho vztyčení. Zvlášť vhodné jsou pomníky jezdecké, protože spočívají pouze na čtyřech koňských nohou, které lze bez větší námahy přepilovat (ještě vhodnější by byl pštros nebo klokan, ale takové řešení by ubíralo jezdci na vážnosti).

A právě jezdecké pomníky jsou naštěstí další výraznou součástí české tradice. TGM nepochybně začal na stará kolena pěstovat jízdu na koni proto, aby do ní organicky zapadl. A nic nesvědčí lépe o tom, jak byl od života prostých lidí odtržen Václav Havel, než fakt, že za svého prezidentování na koně nevlezl. Zato Václav Klaus, jak doložily minulý týden všechny velké české listy, kráčí i tady ve stopách svého velkého předchůdce, a k tenisu přidal nyní i jízdu na koni.

Využijme toho tedy! A vztyčme v Praze neprodleně jezdecký pomník Václava Klause! Otázkou pouze je, kde najít v našem hlavním městě místo dosti důstojné, aby bylo hodno tak významného muže. Takové místo ovšem existuje, a to v horní části Václavského náměstí (jak šťastná shoda okolností, ani by se nemuselo přejmenovávat). Bohužel je toho času obsazeno pomníkem tzv. svatého Václava, který za jidášský groš prodal republiku Němcům. Proto k němu lid ani jeho volení i nevolení zástupci většinou nijak nepřilnuli. Jeho odstranění by však bylo snadné, sochař Myslbek, jako by tušil, co může přijít, ukotvil jezdeckou sochu, jak známo, pouze na dvou nohách! Nechť je tedy tento relikt katolického Temna odstraněn a nahrazen naším prezidentem! Nedůstojné figurky u paty podstavce nechť nahradí čtyři partyzáni: Třeštík, Pavlíček, M. Bednář a Knížák.

Přimlouvám se pouze za to, aby socha byla uchycena, podobně jako ta Myslbekova, zase jen na dvou koňských nohách. Mysleme i na ty, co přijdou po nás!

(Návrh pomníku přikládáme.)