Nenávist až za hrob

V souborech všelijakých lidských, občanských, sociálních a já nevím ještě jakých práv mi bolestně chybí jeden odstavec: „každý člověk má právo na hrob“. Když nechám stranou poněkud zlomyslný výklad, že tam, kde je člověku zákonem přiznáno právo na život, smrt jako problém odpadá a hroby se stávají zbytečnými, zbývá výklad pragmaticky cynický. Mrtvému může být právo na hrob (jako ostatně každé jiné právo) ukradeno. Jenže právo se netýká jen mrtvých, ale například pozůstalých: těch, které měli mrtví rádi a oni jejich lásku opětovali. Právo mrtvých zasahuje do práv živých.

Právo na hrob se v civilizované Evropě během staletí stalo něčím, co se neproblematizuje. Respektive ti, co ho zpochybňují, jsou právem všeobecně považováni za čuňata. V naší vlasti je to trochu jinak. Tak například v roce 1952 byla odsouzena k smrti a popravena řada komunistických papalášů. Ti lidé si zasloužili soud a trest, ale za to, co dělali. Byli odsouzeni a popraveni za to, co neudělali, a tomu se i v případě politických zločinců říká justiční vražda. Jejich mrtvoly byly potají spáleny v krematoriu a popel rozprášen po silnicích.

Všechno ovšem nezačalo Slánským. Máme stejně vypečené a jen o málo starší tradice. Zde je jedna poměrně skromná rozsahem, ale zajímavá tím, že se stala předmětem jakési reflexe. Informovaly o ní v poslední domě Mladá fronta dnes i Frankfurter Allgemeine Zeitung.

V květnu 1945 bylo městečko Nový Bor (s převahou německého obyvatelstva) obsazeno jednotkou spontánně vznikající československé armády. V rámci stejně spontánně vyhlášeného stanného práva byly provedeny domovní prohlídky. U cca 30 obyvatel byly údajně nalezeny zbraně, radiopřijímače (to se všeobecně nesmělo), ale i fotoaparáty či šperky (lokální, velmi pragmatická inovace). Jaké zbraně, není jasné (údajně např. bajonet z doby rakousko-pruské války, který si kdosi schovával doma jako památku). Z delikventů bylo vybráno sedm lidí, mj. dva devětasedmdesátiletí starci, jeden dvaasedmdesátiletý, dvě ženy), k exemplárnímu zastřelení. Předtím byli několik hodin na náměstí brutálně mučeni, na mučení se museli podílet i ti, kteří se popravě „vyhnuli“. Během popravy se jeden z přihlížejících Němců dal ve stresu na útěk , načež byl zastřelen a přiložen k ostatním popraveným. Mrtvoly byly vystaveny 24 hodin a pak kdesi zahrabány (údajně na místě, kde se pohřbívali pošlí koně). Zbylí delikventi byli deportováni do ruské zóny Německa, přitom jeden z nich byl během transportu ubit lopatou a zahrabán, eventuelně uprchl do Mexika, kde spokojeně žije, pokud ještě neumřel (vzpomínáte si na film Running Man? Vyberte si variantu, která vám připadá pravděpodobnější, pro mne je to ta první, jsem povahou skeptik). Pozoruhodné je, že jedna strana (čeští nacionalistí) zvěrstva popírá, druhá (vyhnaní Němci) je potvrzují. V Boru žijí dosud pamětníci, ale ti mají takový strach, že se k věci raději veřejně nevyjadřují). Jediné, co se zachovalo, je písemný protest Místního národního výboru proti postupu armády (předseda byl během popsané národní veselice údajně internován ve své kanceláři).

Na celé akci není nic pozoruhodného, takových (a často podstatně horších) případů byly stovky. Pozoruhodné je, že se skupina současných obyvatel Nového Boru na událost rozpomněla, a spolu s pozůstalými a za podpory těsné většiny městského zastupitelstva prosadila památník zastřeleným. Se jmény a s poznámkou, že se tak stalo proti vůli MNV. Náklady nesla německá strana.

Původně protestovala jen místní KSČM. Po dvou letech se přidaly Svaz bojovníků za svobodu, Klub českého pohraničí a Česká obec legionářská. Poukazují na to, že jeden zabitý byl člen SS a někteří v NSDAP (za to je ovšem nezastřelili a nebyl to ani tenkrát důvod k popravě), že jde o pomník nacistům (jakýpak pomník? A co těch zbývajících šest? A nesmějí být u nás pochováváni členové KSČ a Lidových milicí?)

Zastupitelstvo města se octlo pod velkým tlakem. Přitom jde o zásadní věc: platí u nás dosud – v duchu tzv. marxismu-leninismu, že hybnou silou dějin je nenávist? A že tato nenávist vede až za hrob? Nestačí, že ti lidé byli za okolností, které, kdybych je nazval pouze nejasnými, tak bych se za to styděl, „zastřeleni“ (taky dost cudné označení). Nebo se v této jedné dílčí konkrétní věci podaří dokázat, že jsme toto zrůdné pojetí dějin už překonali? A za druhé, v malé dílčí věci se podařilo fakticky prosadit právo: “každý člověk má právo na svůj hrob“. Toto právo je třeba za všech okolností držet, a ti lidé z Nového Boru, kteří tak dnes činí, si zaslouží podporu veřejnosti.

Lidové noviny 10. února 2010