Česko a sjednocená Evropa

Co bude pro sjednocenou Evropu znamenat integrace postkomunistických zemí a co pro postkomunistické země znamená sjednocená Evropa? EU zatím není jako OSN organizace přetížená nesplnitelnými úlohami. OSN vzniklo po porážce nacistického Německa jako společenství světových demokracií. Toto poslání problematizoval už sám fakt, že jedna z nově vzniklých supervelmocí, které při „tvarování“ OSN uplatnily měrou vrchovatou své mocenské zájmy, nebyla demokratická ani trochu. Od začátku své existence je OSN zatížena obrovskou dávkou pokrytectví. Jeho hlavní zásady většina členů nikdy nedodržovala, v některých případech už předem kalkulovali s tím, že je dodržovat nebudou, a některé členské země je dlouho ani formálně neakceptovaly. Některé z těchto zásad (z oboru hospodářských a sociálních práv) jsou utopické nesmysly, které se ani dodržovat nedají. To všechno omezuje a podlamuje účinnost této světové organizace. Řada významných světodějných rozhodnutí byla učiněna mimo ni.

EU vznikla skromnějším a poctivějším způsobem. Její zárodek bylo kdysi praktické hospodářské společenství, které si dalo za úkol konsolidovat hospodářství západních zemí, ohrožených Ruským komunistickým impériem, a chtělo integrací poraženého Německa překonat rozdělení Západu v důsledku druhé světové války.

Organický vývoj nabral jiný směr v okamžiku, kdy se ruská supervelmoc zhroutila a na čas vzniklo jakési mocenské vákuum, které někteří idealisté považovali za vstupní bránu do pozemského ráje. Vytvořil se prostor pro plány, které ztrácejí kontakt s realitou. Hrozí, že v procesu integrace v politický celek quasi státního charakteru (se společným prezidentem, ministrem zahraničí a ústavou) bude EU „přetížena“ podobně jako kdysi OSN a pokusí se plnit funkce, které v současné době zatím dost dobře plnit nemůže.

Tyto uspěchané plány vzbuzují obavy politických elit v nových členských zemích. Národní identita ve střední a jihovýchodní Evropě znamenala a dosud znamená něco jiného než v Evropě západní. Národ jako politický útvar tu suploval některé státní funkce v situaci, kdy společenství, která region obývala, vlastní státnost postrádala a byla nedobrovolnou součástí větších nadnárodních celků, jež nemohla dost dobře považovat za své: Poláky a baltské národy ovládlo Rusko, Čechy a Maďary Habsburská monarchie, jižní slovanské státy, Rumunsko a Albánii Osmanská říše. Po různých peripetiích skončila většina z nich aspoň na čas ve spárech Ruského komunistického impéria.

Dnes jsou tyto země svobodné a úspěšně klepou ne dveře EU. Jsou to všechno národní státy, i když si to nerady přiznávají (není žádná hanba být národním státem); jejich nově nabytá státnost je pro ně něco velmi cenného a za Evropany jsou ve velké většině schopni se považovat jen v zeměpisném slova smyslu. Těžko také pochopí, proč mají být z nějaké širší identity vyloučeny země od Nového Zélandu a Austrálie přes Izrael až po USA a Kanadu.

Mezitím se navíc „globální“ situace dramaticky změnila. Mocenské vákuum se vyplnilo a bohaté demokratické země západního světa (mezi ně patříme nyní i my) jsou nejpozději od 11. září 2001 konfrontovány s novým globálním ohrožením, srovnatelným s tím, které představovalo kdysi Hitlerovo Německo a jeho spojenci. Nebezpečí je přinejmenším stejně velké, i když zcela nové. Západní společenství, postavené na otevřenosti vůči ostatnímu světu, která apriori vylučuje budování čínských zdí, je proti němu zatím bezbranné, nemá vypracovanou žádnou obrannou strategii. Není od věci předpokládat, že nepřítel dřív nebo později použije zbraně hromadného ničení a počet obětí pak bude srovnatelný s druhou světovou válkou.

V této situaci usilují Francie a němečtí socialisté o to, aby se EU stala jakousi mocenskou protiváhou USA. Francii zjevně vedou nenaplněné velmocenské ambice, Německo má nedobrý pocit z dlouhé závislosti na USA a z nevyléčených nehmotných ran, způsobených druhou světovou válkou (německý pacifismus má charakter jakéhosi švejkování). Jejich prostředky k obraně před novým globálním ohrožením jsou přitom stejně nedostatečné, jako byly ty, které mohla v roce 1938 postavit Velká Británie a Francie proti hitlerovskému Německu. Někde v pozadí je nejspíš útěšná představa, že frontovými zeměmi jsou v tuto chvíli Izrael a USA. Tato mnichovanská strategie nemá příliš velkou naději na úspěch.

Pro země středoevropského prostoru není představa EU pod společnou francouzsko-německou hegemonií příliš lákavá. Vyvolává to nedobré reminiscence: od poloviny osmnáctého století byly středoevropské iniciativy obou velmocí (Francie a Německa a jeho pruského předchůdce) v nejlepších případech krajně nešťastné. Také koketování Francie a Německa s Ruskou federací, nástupnickým státem komunistického Ruského impéria, vzbuzuje ve střední a jihovýchodní Evropě právem velkou nedůvěru.

Reminiscence ovšem nejsou to nejpodstatnější. Podstatné je, že nelogická, uspěchaná integrace, živená v podstatě hegemonistickými nároky dvou silných zemí, není v národním zájmu nových členů EU, a ani v zájmu EU samotné. A za druhé, že politika proti USA a na účet USA ( a ostatních spřízněných mimoevropských zemí) je nedomyšlená, dobrodružná a v podstatě hanebná. Nové země musí trvat na tom, aby transatlantické vazby nevzaly za své.

Česká republika to zatím dělá dosti nedůsledně a rozpačitě. Odpovídá to rozpolcenosti naší politické scény.