Bém versus Svoboda

Dnešní debata v Otázkách Václava Moravce přinesla překvapení hned na začátku. Ukázalo se totiž, že i v přísně ateistické, na vědeckém světovém názoru založené straně, jakou je bezesporu KSČM, může dojít k něčemu tak zázračnému, jako je zmrtvýchvstání – i když prozatím jen v politické rovině. Z mrtvých vstal Jiří Dolejš, který zhruba před čtvrt rokem naletěl figurantovi, vyslanému z Mladé fronty Dnes. Figurant se podloudně vydával za představitele organizovaného hazardu a nabízel tehdejšímu stranickému místopředsedovi, že za podporu vhodného zákona o loteriích proplatí KSČ tučnou provizi. Pak všechno s ostudou prasklo, Dolejš se musel vzdát místopředsednické funkce a chvíli to vypadalo, že ho ve straně tlačí k tomu, aby rezignoval i na poslanecký mandát. Po zhruba sto dnech sedí pan Dolejš v ČT jako lídr pražské kandidátky. Zřejmě pan Filip dospěl k názoru, že rudá chobotnice potřebuje mít jedno chapadlo, které bude uzpůsobeno k tomu, aby odsávalo výrazně postkomunisticky naladěné voličské hlasy konkurenční ČSSD. Pokrokový reformista Dolejš (představitel „nás mladých, co máme smysl pro humor“, abych citoval z Havlovy Zahradní slavnosti) je opět funkční součástí té pasti na voliče, které se říká KSČM.

V samotném sporu Bém - Svoboda hrál ovšem pan Dolejš roli zdrženlivého Bémova oponenta. Sledoval se zájmem jejich úpornou hádku a občas si přisadil, aby to nevypadalo, že není taky opozice. Pražský primátor se předvedl jako debatér, který, když je ve formě, se svou neprůstřelností vyrovná dr. Vesecké (ta to má ovšem lehčí, není politička). V centrálním problému Opencard vysvětlil, co mohl, a co nešlo vysvětlit, to aspoň slíbil, a to velmi sugestivně. Pokud jde o cenu projektu, usadil Svobodu tím, že dosud nestál 900 milionů, ale jen pouhých 730. To nepůsobí příliš oslnivě, když se k tomu hned nedodá, že je to pouze cena zbudovaných základů, nad nimiž se nyní vztyčí, obrazně řečeno, pražský Empire State Building. Což pan Bém samozřejmě učinil. Dokázal též svést část zodpovědnosti za nejasnosti v různých smlouvách na vládu, v níž pan Svoboda seděl (a které předsedal Mirek Topolánek, příměří mezi pražským a celostátním předsedou je zatím dosti vratké). Svoboda příliš nezabodoval hloupými řečmi o jachtách a luxusních vilách, zůstaly v rovině pomluvy, která se netýká merita věci. Bylo to přinejmenším nešikovné.

Oba protagonisté si familiárně tykali, přesto se jejich spor odehrával v dosti vášnivé rovině, připomnělo mi to jakýsi polský historický román (už nevím který), v němž se hrdinové oslovují směsí zdvořilé vznešenosti a venkovského buranství: „Jsi podlá kurva, velkomožný pane!“ (To je citát z románu, ne z nedělních Otázek!)

Nejzajímavější část debaty přišla ovšem teprve poté, co se kauza Opencard vyčerpala. Řeč byla o údajné změně způsobu volby do pražského zastupitelstva. Věc sama o sobě je dosti neuvěřitelná: ODS by se ráda zbavila malých stranických trpajzlíků, z jejichž řad vzešli někdejší radní Reedová a Štěpánek, které teď musel pražský primátor namáhavě vyštípat. Idea je jednoduchá jako Kolumbovo vejce: Praha bude rozdělena na 6-7 volebních obvodů. Tim se fakticky zvýší procento hlasů, potřebné pro průchod strany do zastupitelstva. Princip je stejný jako u někdejšího společného návrhu Zemana a Klause z dob Opoziční smlouvy na úpravu volebního systému do Poslanecké sněmovny. Jenže tam tento nemravný pokus podloudně předělat volební systém z poměrného, předepsaného ústavou, ve skorovětšinový, Ústavní soud rezolutně zatrhl. Tady je bezmocný, protože zákon o obecních volbách dává zastupitelstvu volnost rozhodnout se dle libosti. Posledně byla celá Praha jeden obvod, může to však být i jinak. Ve skutečnosti je ovšem Praha kraj, a mělo by se do ní (na rozdíl od zastupitelstev městských částí) volit podle zákona o volbách do krajů a v termínu těchto voleb. Předpokládám ovšem, podle toho, co jsem v neděli viděl, že pan Bém je schopen přesvědčivě vysvětlit, proč to zcela zásadně nepřipadá v úvahu.

Pavel Bém v debatě zdrtil vzpouzejícího se Svobodu těmito argumenty:

Za prvé, dosud nikdo, ale opravdu nikdo v pražské ODS ani náhodou nezmínil plán rozdělit Prahu na volební obvody.

Za druhé: to platí ovšem pro „tuto chvíli“ (Martin Hekrdla, který jinak neopatří k mým oblíbeným autorům, nazval kdysi tuto sortu politiků trefně „tutochvílové“). Pan Bém samozřejmě netuší, zda za dva – tři měsíce na zastupitelstvu někdo zcela bezděčně tuto otázku neotevře a nenavrhne rozdělení Prahy na tři, čtyři, nebo sedm, nebo devět obvodů. Pak se o věci bude muset vážně jednat (a ODS, která má v zastupitelstvu drtivou většinu, si prosadí svou). Ale třeba se to taky vůbec nestane. Kdo ví!

Při pohledu na pana Béma mi přišlo Mirka Topolánka líto. Je určitě o hodně příjemnější mít pana Béma za nelítostného odpůrce než za (stejně nelítostného) spojence. Člověk nezažije tolik překvapení. Podělit se o vládu nad Prahou s Kalouskem a Schwarzenbergem by mohlo být pro předsedu ODS o něco příjemnější než Praha coby velký záludný rybník, zarostlý žabincem, v němž číhá malý mužík s mokrým šosem a kytkou za kloboukem, který nešťastného stranického lídra buď bez milosti utopí, aby se zmocnil jeho předsednického křesla, nebo, což je daleko pravděpodobnější varianta, ho stáhne pod vodu a utopí se pak oba společně v pražském neřádu, který se hromadí už dlouhých osm let.

24. ledna 2010