Paroubkovo vítězné tažení

Politický vývoj v posledních týdnech nasvědčuje tomu, že ČSSD se podařilo překonat krizi, v níž se octla bezprostředně poté, co odpálila Topolánkovu vládu. Teď pokračuje v cestě k volebnímu vítězstvím zatímco protivný tábor (a to je, co si budeme povídat, v první řadě ODS) má vážné problémy. Přitom volební zápas se odehraje mezi ČSSD a ODS, role ostatních stran je pomocná, případně záškodnická.

Ukázalo se, že faktické prodloužení předvolebního období na celý rok, které si po nahrávce Ústavního soudu zařídil Paroubek, byl obratný tah: učinil tak nepochybně s vědomím, že v naprosto rozložené Poslanecké sněmovně bude velmi snadné získat hlasy nedefinovaných poslanců, ale taky KDU-ČSL, která bojuje o život, pro nejrůznější populistické návrhy (nemohu se zbavit pocitu, že kdyby se pan Svoboda nebál svých spolustraníků a voličů, koalice s Paroubkem s tichou komunistickou podporou by mu zase až tak nevadila). ČSSD se ovšem zároveň podílí i na vládě: tam se chová zdrženlivě a nenápadně (a soustřeďuje se nejspíš více na „upevňování pozic“ v klíčových resortech vnitra a zahraničí), kdežto v PS stojí v čele těch, kteří likvidují nepopulární úsporná opatření vlády. řitom ČSSD nemá problémy s integritou, stojí pevně seřazená za svým vůdcem.

ODS je na tom podstatně hůř. Má vážné vnitřní problémy, z nichž čtyři měsíce před volbami sotva může vzejít nějaká zásadní personální změna, která by straně pomohla. Vnitrostranická opozice nemá k dispozici žádnou osobnost: Pavel Bém prokázal svou neschopnost na obou posledních kongresech ODS a má problémy na magistrátu. Paralyzuje pro volby nejsilnější regionální organizaci ODS. Čtyři měsíce před volbami se nestydí veřejně přirovnávat svou stranu k potápějící se lodi. Podpora prezidenta a mohutné tiskové lobby především z Mladé fronty Dnes a Lidových novin sice oslabují nynější vedení strany, ale žádné nové nemohou prosadit už proto, že jim to nepřísluší.

Česká politika dospěla od naivního hysterického nadšení z polistopadové doby do hluboké politické krize. Příznačný je nedostatek elementární loajality k zemi a shody na základních liberálně demokratických principech, na nichž je možné, aby spolu protivné politické síly sice ze všech sil bojovaly, ale tam, kde je to nutné, přes všechny neshody taky spolupracovaly. Místo toho probíhá nelítostný zápas na život ä na smrt, v němž jsou všechny prostředky dobré a žádná dohoda neplatí, když se naskytne příležitost protivníka zničit. Pojetí politiky jako nelítostného boje na život a na smrt mezi „levicí“ a „pravicí“, „kapitalismem“ a „socialismem“ je dědictvím ruského komunismu a hlavní vinu za současný stav toho zápasu má nesporně Jiří Paroubek (ODS za slabého premiéra Špidly ovšem k prosazení tohoto pojetí politiky mohutně přispěla).

Podstatnou složkou tohoto typu politiky jsou tzv. negativní kampaně. Jejich smyslem není přesvědčit voliče o svých kvalitách, ani o tom, že politika protivníků je chybná, ale že protivníci jsou zároveň idioti a darebáci. Tento způsob demokracie coby diskuse zavedli Marx s Engelsem a pak úspěšně rozvinul Lenin a jeho následníci. Český člověk, skepticky založený, tomu tvrzení rád uvěří, a to z obou stran. Důsledkem je jednak hrozící nízká účast ve volbách (v těchto volbách přitom půjde o mnoho!), jednak mohutná podpora novým politickým stranám, na něž se v negativní kanonádě mezi ODS a ČSSD nedostalo (relativně silná TOP09, ale i Věci veřejné, SPO a Strana zelených, jejíž propad se zastavil). Menší strany anihilují spoustu voličských hlasů, protože velkou šanci na 5% nemají. Přitom TOP09 se sice podařilo získat část voličského elektorátu ODS, ale nic víc.

České strany zprava i z leva mají daleko k dokonalosti. Přitom jsem přesvědčen, že si lze vybrat, nejsem nestranný, nestranný v takovéto situaci může být jen šašek. Problém Paroubkovy ČSSD (to „Paroubkovy“ zdůrazňuji) není v „socialismu“, ale v tom, že vzbuzuje vážné pochybnosti, pokud jde o respektování občanských práv (svoboda projevu) a o zahraničněpolitickou linii státu (azimuty směr Moskva). Je nejvyšší čas, aby občanské strany přestaly hauzírovat hloupými představami o boji socialismu s kapitalismem a o hrozbách návratu komunismu (živý Putin je o hodně nebezpečnější než mrtvý Brežněv a přitom jistě není žádný komunista) a pokusily se na poslední chvíli zachránit situaci.

Lidové noviny 18. ledna 2010