Krize demokracie je krizí víry

Smysl liberální a demokratické politiky, jak se ustavila v době osvícenství,je zorganizovat určité společenství tak, aby bylo stabilní. Základem stability je vyrovnání zájmů na základě spravedlnosti. V poslední době se zdá, že evropská společnost obecně a česká společnost především a zvlášť mají s tímto úkolem obrovské problémy.

Zmiňme namátkou několik problémových okruhů: například „mukltikulturalita“. České pojetí, pokud se týká minulosti, je výrazné a jednoduché. Pro ty, kteří hovoří jiným jazykem a mají jiné zvyky, se uchytil výraz „hosta“. Typickými hosty v tomto smyslu byli čeští Němci. Usadili se v Čechách ve středověku, údajně na pozvání českých panovníků. Ve statutu hosta setrvali sedm set let, pak odešli, respektive byli okradeni a vyhozeni. Trochu podobným příkladem byli Židé, v jejichž případě se metoda okrást, dílem vyvraždit, dílem vyhnat) aplikovala s jistou pravidelností. Postup má svou logiku: host je ten, kdo nejprve přichází a poté odchází. Host, který zůstane natrvalo, není hostem. Takže úděl hosta je dovršen, když v lepším případě odejde sám, v horším je vykopnut. Specifické české pojetí lze tedy shrnout do formule „host do domu, hůl do ruky“. Židé jsou specifický případ, (jejich hostování skončilo tím, že je Hitler nechal vyvraždit, česká společnost ovšem nesouhlasila, pouze se částečně podílela na rozchvácení majetku vyvražděných). Proto zde z ohleduplnosti o hostech nehovoříme, bylo by to nadbytečné. Totmuo české pojetí pohostinství se od kompetentních orgánů EU dostalo ospravedlnění.

Problém mukltikulturality se v moderní době týká především Romů. Za hosty považováni nejsou, protože je nelze ani okrást (není o co), ani vyhnat (není kam a EU by to už nezkousla). Z toho plyne, že institut „hosta“ je stupidita. Hosty jsme na zemi všichni. Jde o ty, kteří se od většinové populace odlišují stylem života a společnými zvyky. Ty zvyky je třeba tolerovat. Tam, kde se nedostávají do rozporu s jistotami a bezpečím většiny, je třeba hledat vyrovnání. I předškolnímu dítěti zjevné, že jenom po dobrém to nepůjde, dospělí by měli vědět, že vyhánění, okrádání a vraždění není žádné vyrovnání. V romské menšině je spousta lidí, pro něž takové vyrovnání není nejmenší problém, bohužel zatím i velká většina těch, kteří s ním vetší či menší problémy mají. Zároveň existuje řada státních i nestátních institucí, které státu a hlavně regionálním a lokálním samosprávám ve vyrovnání zájmů vší silou a úspěšně brání. To nabuzuje naštěstí zatím dost slabé skupiny těch, kteří poukazují na to, že tradiční liberální demokracie je nefunkční a měla by být nahrazena něčím jednodušším (rozuměj primitivnějším). Brzy se mohou stát prvkem rozvratu demokratického státu, protože lidé se cítí institucemi, které jim mají soužit a chránit je, opuštěni. To, co zažíváme, je demokracie vymklá z kloubů.

Jiná, možná ještě závažnější věc jsou excesy českého feminimsu: evropská, křesťanská civilizace je postavena na úctě k ženě, na povinnosti ji jako slabší chránit a zároveň na vědomí, že muž bez ženy není nic. Láska, založená na odlišnosti i přináležitosti, obtížný úkol překonat v soužití nesnesitelnost, jíž je každý z nás vybaven, u vědomí společného poslání, jímž je rodina, základní stavební kámen také demokratické společnosti, jsou dnes zanedbávány a rodina je v totálním rozvratu. Emancipace se zhmotňuje v obludné úsilí o „genderovou rovnost“ – je těžké se vyhnout podezření, že její prosazovatelé považují za dokonalou formu soužití homosexuální vztah, a ten heterosexuální lze tolerovat jenom tenkrát, když se mu připodobní. Stupidní nápady na promítnutí rovnosti do lingvistické roviny (chemička, občanka, strážnice, porodnice jako genderově korektní názvy profesí) jsou detailem tohoto úsilí, jehož smyslem (jak se obávám) je likvidovat v životě část toho mála, co je v něm krásné, spontánní a potřebné.

Třetí problém: demokracie je diskuse, zní okřídlené heslo. Vyhází z představy, že z veřejné, svobodné debaty může vyrůst názor správný i přijatelný. Nejčastějším a nejnestydatějším způsobem omezení svobodné diskuse je sakralizace tématu (ten, kdo nesouhlasí, stává se škůdcem a vyvrhelem). Pěkným příkladem je spor o tzv. globální oteplování: Odborný problém se mění v zápas těch, co chtějí všemi prostředky zabránit konci světa, s těmi, kteří naopak usilují všemi prostředky zachránit svobodu. Snaha o racionálního řešení problému se mění ve fanatický zápas mezi dvěma sektami. Je to směšná karikatura zápasu mezi pravověřím a kacířstvím, jenže vůbec nejde o náboženskou záležitost. Co to má ještě společného s demokracií?

Čtvrtá věc: otázka sociálního státu a sociálních práv. Po převratu se naříkalo nad tím, že se u nás zavádí překonaný „kapitalismus devatenáctého století“. Mezitím se do světové ekonomiky zapojily výrazným způsobem země dálného východu, především komunistická Čína. Země, jejichž obyvatelé dokážou ve dne v noci pilně dřít, aniž by oni a jejich manažeři dodržovali nějaké závazky jak vůči sobě navzájem, tak vůči svým zákazníkům, obchodním partnerům a konkurentům. Evropa se svým pojetím sociálního státu, v němž sociální zajištění obyvatel ztuha drží krok s jejich produktivitou, se dostává z pozice partnera do pozice konzumenta. Když konzument nemá dost peněz, jeho obchodní partner bez zábran si ho jednoduše koupí. Pak bude pláč a skřípění zubů. Zdá se, že si Evropa vymyslela takovou soustavu zákonů, pravidel a nařízení, zajišťujících sociální spravedlnost, že lidem účinně brání pracovat. Demokracie je přitom možná jen jako společenství lidí práce.

A konečně: je skutečně mimořádná drzost, když se tato společnost, zachvácená nihilismem, fanatismem a hysterií, pokouší vnutit své zásady jiným. Nejkřiklavějším případem je vnést je do konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Za prvé: kde berou Evropané tu drzost, vydávat se za sílu ve sporu nezúčastněnou. Izrael k nim patří, a pokud ho jeho nepřátelům vydají, přijdou pak na řadu oni. A za druhé: Izrael brání svou národní a náboženskou identitu. Jeho protivníci jsou motivováni náboženským zaujetím. Jak by mohli dělat mezi nimi pořádek ti, kteří žádnou národní identitu nemají, svého náboženství se zřekli, nevěří nikomu ä ničemu a považují to za neutralitu. Navíc dokáží sice pořádat mírové konference, ale nemají prostředky ani sílu ani odvahu to, co dojednali, prosadit. Tomuto společenství (a nám zvlášť a v první řadě) chybí jakákoli věrohodnost.

Problém, českého politického prostředí (a možná i evropského prostředí všeobecně, ale na takové zobecnění si jednak netroufnu a jednak to není moje věc), je, že liberální demokracie visí jaksi ve vzduchu. Odtud pád do hysterického přepínání a fanatismu, jasné signály duchovního selhání. Stála totiž od počátku na víře: za prvé, na víře v nekonečnou hodnotu jedince (dokud jsme věřili, říkali jsme „nesmrtelné lidské duše“). Člověk ji dostal do opatrování a o musí o ni pečovat (liberální moment). Za druhé, v přesvědčení o rovnosti lidí v naději (dokud jsme věřili, říkali jsme v naději ve spasení). To je demokratický moment. A za třetí, ve víře, že je třeba umět oddělovat věci světské od věcí věčných, to, co je císařovo, od toho, co je Boží. Z toho plyne, že myšlenka sekulárního státu, vzniklá v v průběhu novověku, je dílem věřících lidí (věřících ve smyslu evangelií a apoštolského vyznání víry) a jimi se udržuje. Mnozí lidé, v politice (i mnozí moji čtenáři) říkají: čím se vlastně liším od věřícího křesťana: dodržuji všechny zásady a příkazy, jen nevěřím v tu směšnou pohádkovou omáčku kolem. Toto tvrzení je mylné. Příkazy evangelií nejsou něco jako fotbalová pravidla nebo pravidla silničního provozu. Jsou obecné a je třeba je aplikovat ve velmi proměnlivé situaci. Bez Boží účasti je to nemožné. Tak rozumím tomu, co znamená ospravedlnění z víry.

Z toho, co bylo řečeno, neplyne, že demokracie a sekulární stát je jen pro věřící, nebo že v něm mají mít výsadní postavení, nýbrž jen to, že bez jejich zásadního přispění skomírá a mění se ve vlastní karikaturu. Je to záležitost v zásadě technická, ale zároveň podstatná.

Reflex 02-10