EU a české vyrovnání s minulostí

Nakolik mohou ztížit nebo dokonce ohrozit proces evropské integrace neuzavřené problémy z minula, které ve střední Evropě přežívají? Měli bychom se ptát, nakolik se Češi (a další národy, vysvobozené z ruského koloniálního útlaku) v minulosti vzdálili Evropě, jejím zásadám a hodnotám. A zda tedy existuje zásadní, ideový a mravní konsensus mezi „novými“ zeměmi a „starou“ Evropou.

Tato otázka není vůbec zanedbatelná. Jak v nové situaci po 11. září 2001 obstojí mezinárodní instituce, vzniklé v docela jiném světě, ve světě studené války? Navíc v situaci, kdy e jedna z nich, Evropská unie, pokouší vymezit jako politické společenství s pevnějším rámcem a zároveň přijímá země, jejichž obyvatelé po dvě generace žili v docela jiném, „sovětském“ světě, ve světě, který neznal soukromé vlastnictví v evropském slova smyslu, autonomii různých společenských uskupení ani dobrovolné sebeomezení výkonu moci.

Jak je vidět, nejde jen o otázku ekonomické slučitelnosti nebo formálního přijetí demokratických mechanismů. Jde o to, na jakých základech demokratická politika a svobodné hospodářství spočívají. V tomto smyslu je znepokojivým signálem, že se země EU nedokázaly shodnout na tom, zda mají být ve společné „ústavě“ zmíněny křesťanské kořeny evropského liberálního a demokratického politického a hospodářského uspořádání. Jde v podstatě o dvě zásady:

Za prvé: každý člověk má na světě poslání, úkol, který splnit přísluší jenom jemu, něco, co za něho nikdo neudělá. Je za splnění tohoto úkolu zodpovědný a je svobodný ve volbě cesty: tato svoboda zahrnuje i riziko, že ve svém konání může selhat.

A za druhé: v této věci – v závazku, odpovědnosti a svobodě, jsou si všichni lidé rovni. Jsou si rovni v tom smyslu, že všichni mají v zásadě stejnou šanci uspět.

Úlohou světských institucí je pomáhat v rámci možností lidem, aby své poslání naplnili.

Je zjevné, že člověk nemusí být zrovna „praktikující“ křesťan, aby tyto věci vzal za své.

V souvislosti s přijetím „nových“ středoevropských zemí do EU se vynořily dva problémy, které „stará“ Evropa neznala, protože ve vztazích mezi „starými“ zeměmi se nevyskytovaly – dva problémy vyplývající z toho, že první ze světových válek skončila nadiktovanou mocenskou improvizací vítězů a druhá válka přerostla v další, „studený“ světový válečný konflikt, dříve než mohla být v klidném a věcném ovzduší spravedlivě uzavřena. Je to otázka vyhnání německých etnických menšin z východoevropských zemí (také z ČSR) a trianonský problém (problém maďarských národních skupin v sousedících postkomunistických státech). Tématem naší úvahy je první z nich.

Při přijímání ČR do EU bylo rozhodnuto, že vyhnání sudetských Němců z ČR a zákonodárství, které k němu vytvořilo předpoklady (některé Benešovy dekrety) nebudou při přijímání ČR tematizovány, protože hrozilo, že by na nich mohlo přijetí ztroskotat. Tento účelový kompromis byl ostatně předznamenán už v Česko-německé deklaraci z roku 1997 (článek 4: „spáchané křivdy náležejí minulosti… každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“). Upozorňuji, že předmětem respektu není právní pojetí druhé strany, nýbrž pouze skutečnost, že toto pojetí je odlišné. Takový kompromis ovšem může být jen velmi dočasný, protože odlišné právní pojetí má politické důsledky. Vzniká labilní situace, která volá po vyřešení rozporu v klidnější politické atmosféře. Nyní, když je proces přijímání v podstatě uzavřen, nadešla chvíle, kdy by urovnání už nemělo být odkládáno.

Bude ovšem velmi obtížné. Čeští politici (Václav Klaus ve svém vyjádření k výročí německé okupace ČSR, vláda v prohlášení k referendu o vstupu do EU, Vladimír Špidla při své návštěvě v Rakousku) zdůraznili, že německý teror za války a vyhnání Němců po válce jsou ve vztahu příčiny a následku. Tím má být řečeno, že Češi vlastně nemohli dělat nic jiného, souvislost teror – vyhnání je logický a neodvratný jako to, že voda teče z kopce. Dějiny ovšem nejsou sledem příčin a následků, vznikají jednáním svobodných lidí, kteří se rozhodují podle určitých zásad a jejich jednání podléhá kritice: byly zásady, podle nichž se rozhodli, správné? Dá se to, co udělali, obhájit? Teorie příčin a následků je obyčejný pseudohistorický alibismus, předznačený ovšem zase už v Česko-německé deklaraci: „Obě strany jsou si zároveň vědomy, že… příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.”

Zcela nepochopitelné nadšení na německé straně pak vzbudily Klausovy a Špidlovy výroky o tom, že vyhnání je nepřijatelné „z dnešního hlediska”. To znamená, že ve své době přijatelné bylo. To je výraz dosti velkého cynismu a mravního relativismu. Ve skutečnosti bylo a je v rozporu nejen s lidskými právy, jak byly formulovány už v osvícenství, ale právě s křesťanskými základy evropské civilizace a se základy evropského práva. Tak Benešovy dekrety, které připravily pro vyhnání půdu, jsou v rozporu, porušují právní zásady civilizovaného světa hned ve třech momentech:

Za prvé, retroaktivita: trestní postih (konfiskace majetku, nepřiznání, případně odnětí státního občanství a tím i základních lidských práv) se odvozuje z aktů, které ve své době (v třicátých letech minulého století) vůbec trestné nebyly: z toho, že se dotyčný přihlásil při sčítání lidu k určité národnosti (neměl ostatně jinou možnost, kdyby uvedl nepravdivý údaj, vystavoval by se podle prvorepublikového zákona sankci) nebo že byl členem legálně působících spolků.

Za druhé, kolektivní charakter viny: celá skupina lidí byla prohlášena odpovědnou za činy, které spáchali a z nichž se měli odpovídat konkrétní jedinci.

A za třetí, presumpce viny: lidé byli (podle příslušnosti k určité etnické skupině) prohlášeni předem za vinné, a jedinci pak museli dokazovat svou nevinu, a to nikoli před nezávislým soudem, nýbrž před správními, resp. samosprávnými úřady (Národní výbory, Ministerstvo vnitra).

Řešení této labilní situace je v možnostech České republiky, nejde o nic světoborného. Úplně by stačilo věcně a kriticky zhodnotit minulost a vyjádřit politování nad tím, co se stalo. Česko-německá deklarace se v této věci nevyjádřila jednoznačně: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem...” Nelituje vyhnání, ale jen křivd, které se při něm staly. Co to znamená? Nejasná formluace poskytla české Poslanecké sněmovně příležitost opatřit Deklaraci při schvalování uvozující větou, která všechno ještě zdále znejasnila odkazem na interpretaci, již poskytli tehdejší premiér Klaus a ministr zahraničí Zieleniec. Od té doby česká strana interpretuje článek tři jednoznačně jako politování nad excesy, k nimž při vyhnání došlo, ne nad vyhnáním jako takovým.

Kromě toho je třeba v duchu správné zásady o zmírnění následků některých křivd odškodit aspoň nejhůře postižené oběti vyhnání. Přitom platí, že nápravou křivdy nesmí být způsobena křivda nová a nesmí být ohrožen trvalý mír.

Je iluze domnívat se, že neuzavřená otázka vyhnání Němců z ČR může zůstat otevřena a nesmířena dlouhou dobu, aniž by to podstatně narušilo vztahy uvnitř Evropské unie a učinilo Unii bezbrannou vůči vnějšímu ohrožení.