Nejúspěšnější český politik

Kdo je nejúspěšnějším českým politikem polistopadové éry? Nepochybně Jiří Paroubek. Myslím to zcela vážně, jen upozorňuji, že „nejúspěšnější“ neznamená nutně „nejlepší“. (Když zapátráme pozpátku v našich novějších dějinách po někom srovnatelném – výlučně co do úspěšnosti, prosím, - narazíme na Klementa Gottwalda).

Řadu lidí to jistě bolí. Znepokojuje je, že člověk, jemuž je velmi vzdálena elegance Johna Kennedyho i duchaplnost Winstona Churchilla, člověk, který má jakási manka, pokud jde o základy slušného chování, typ manažera, s jakým jste se mohli setkat v předlistopadové ČSLA nebo v předměstských komunálech, je nyní na nejlepší cestě k tomu, aby se stal nejprve premiérem a za pár let prezidentem ČR a uskutečnil sen Miloše Zemana, jenž se vůči němu začíná jevit tak trochu jako nešťastný mrťafa, který uprostřed závodu upadl na nos. Nemá cenu se nad Paroubkem pohoršovat, není to k ničemu dobré. Otázka je, jak a proč je na cestě k tak triumfálnímu úspěchu.

Poprvé na sebe upozornil jako oponent Miloše Zemana při volbě předsedy ČSSD v roce 1993. Tenkrát se v závěrečné volbě vzdal kandidatury na předsednickou funkci ve prospěch kolegy, který měl větší naději na úspěch. Podobný akt zdrženlivosti po svém drtivém nástupu na českou politickou předscénu v roce 2005 už nezopakoval. Je ztělesněná zarytost a útočná důslednost. Tehdy, v roce 1993, představoval v ČSSD „pravici“. Pravice byla v módě, komunisté dosud v opovržení. Pak se na dlouhá léta stáhl do „pražské“ politiky a občas napsal nějaký těžko čitelný článek do Práva (většinou takový, že z něho tehdejší předseda ČSSD nemohl mít velkou radost).

Poté, co vystřídal v premiérském křesle Stanislava Grosse, došlo k zásadní ideové proměně. Prohlásil svůj někdejší antikomunismus za největší chybu svého života a začal čile spolupracovat s KSČM. Z hlediska čirého politického pragmatismu to bylo šikovné. Preference ČSSD byly sice skoro na dně, vládl s Kalouskovou KDU-ČSL, která se nijak netajila tím, že míří do koalice s ODS (podle preferencí nepochybnou vítězkou příštích voleb) a s US-DEU, která už vlastně neexistovala. Ale ve Sněmovně měl potenciální silnou většinu s KSČM, s níž Špidla, neúspěšný budovatel ČSSD s lidskou tváří, odmítal spolupracovat. To se za Paroubka výrazně změnilo: byl vstřícný ke komunistům všude tam, kde mu to dovolovala koaliční smlouva, a ukázalo se, že to už nikomu moc nevadí. Jeho preference rostly, hlavně na úkor komunistů. Jeho hrubá útočnost nebyla na politické scéně ničím, na co by si lidé museli teprve zvykat. Něco podobného praktikoval už Zeman a „posarajevská“ ODS. Paroubek to uměl lépe, není na rozdíl od svých předchůdců žádný intelektuál, je to, jak se na sociálního demokrata sluší, pokud jde o suverenitu ve vystupování a o agresivitu, lidový typ. Jeho specialitou nejsou „bonmoty“, ale přímé urážlivé ataky. Záhy se ukázalo, že předseda ODS Topolánek na něho v televizních debatách nemá. A na veřejnost tato forma působila silněji než obsah.

Ve volbách zvítězila sice ODS, ale bylo to Pyrrhovo vítězství, přestože si proti těm posledním polepšila o víc než o 10%. ČSSD si polepšila taky, i když jen o 2 procenta (hlavně na účet komunistů, kteří ztratili skoro 6%) a nadto uhrála s „pravicí“ remízu. ODS zachránilo před faktickou porážkou ještě poslední chvíli to, že se do PS dostala Strana zelených a že Topolánek byl ochotný s ní spolupracovat.

ODS měla oporu na Hradě, vztahy s Klausem nebyly ještě vysloveně konfliktní. Paroubek se od počátku octl v opozici, a byla to opozice absolutní. Zablokoval, co se dalo. Na veřejnost takový negativismus nedělal dobrý dojem, preferenční nůžky mezi ODS a ČSSD se opět rozevřely. ODS dala naštěstí pro Paroubka před pokusem dojít k předčasným volbám přednost přetahování o nedostatečně zakotvené poslance a byla v tom úspěšnější. Vznikla vratká a poněkud nesourodá vláda, která měla už ve svém vzniku zakódovanou smrt. Vznikem vlády se situace změnila, důslednou a tvrdou opozici veřejnost brala. Během tří let získala ČSSD velkou převahu v preferencích a nakonec vládu uprostřed evropského předsednictví svrhla.

Tím se situace zásadně změnila. Paroubek ztratil výhodu opozičního politika, nevšiml si toho, začal ztrácet na preferencích a prohrál volby do EP. Vznikla nová Schwarzenbergova a Kalouskova strana, která měla nahradit rozložené Zelené.

Paroubek ovšem patří k typům, jimž u nás štěstí přeje, a toho štěstí se mu v této chvíli dostalo vrchovatě: využil indolence Ústavního soudu, spočítal si, že má zajištěnou většinu v rozložené Poslanecké sněmovně a zablokoval konání předčasných voleb. Experiment s TOP09 skončil tím, že strana přetáhla ODS značné procento voličů. ale hlasy nerozhodnutých se jí zatím přitáhnout nepodařilo. Zmnožil se počet stran, které nedosahují 5% podpory, ale vážou nezanedbatelnou část elektorátu. Nové vedení KDU-ČSL je k Paroubkovi vstřícnější (potřebuje stejně jako on dělat populistickou politiku, aby se strana vůbec dostala do parlamentu). A vztahy mezi prezidentem a vedením ODS se už před pádem Topolánkovy vlády dramaticky vyhrotily, z Hradu ODS nemůže čekat žádnou vstřícnost.

Paroubek se tedy účastnil vytvoření společné vlády s ODS a SZ, získal v ní zastoupení, ale to, co se mu z rozhodnutí vlády nehodí, Poslanecká sněmovna, kterou kontroluje, neschválí. Protože jde většinou o věci nepopulární, veřejnosti to opět nevadí. Preference rostou a strana, jak se zdá, kráčí k triumfálnímu vítězství. Sázka na komunisty se Paroubkovi vyplatila, bude je při nejmenším mít v záloze.

Jistě, vnitřní Paroubkova politika je nezodpovědná a populistická. Zahraničněpolitická linie strany je naprosto zhoubná. Předseda ČSSD je odpudivý typ lídra, důsledného v naprosté bezohlednosti. Dohody jsou od toho, aby se dodržovaly, dokud se nám to rentuje.

Vzniká otázka, proč lidé takového člověka podporují. Je to trochu optický klam: Paroubek nemá většinu, ani s komunisty ne. Jenže se tato skutečnost nejspíš vůbec nepromítne do volebních výsledků. Problém je v Topolánkových skutečných a potenciálních spojencích, lépe řečeno v Paroubkových odpůrcích. Spousta jich narazí na 5% hranici, a spoustu jich lhostejnost nedovede k urnám. Jsou nejednotní, rozhádaní a nespolehliví. Paroubek má zkrátka kliku.

9. ledna 2010