Novoroční vrnění

Nedělní otázky Václava Moravce proběhly poněkud nestandardně, i když se jich zúčastnili Achilles i Hektor nynější české politiky, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Posluchač, navyklý ofenzívě Paroubkova zničujícího hnojometu, byl tentokrát zklamán. Předseda ČSSD s jistým zpožděním zaregistroval (nebo se mu to jeho poradcům podařilo konečně vysvětlit), že už není bojovným vůdcem opozice vůči Topolánkově vládě, nýbrž že jsou oba společně namočeni do vlády provizorní, úřednické, dočasné, jíž byl původně vyměřen půlrok života, ale ve spolupráci Ústavního soudu a Paroubka jí pak byl další půlrok přidán (Paroubek totiž mezitím zjistil, že na vládě nezáleží, protože on má v Poslanecké sněmovně spolehlivou většinu, která ji dokáže účinně „neutralizovat“). Jít Topolánkovi v této situaci po krku je takříkajíc kontraproduktivní, protože ho – až do voleb - už není odkud svrhnout.

Změna Paroubkova tónu je velmi relativní (stačil svému oponentovi několikrát vyložit, že je úplný idiot, který ničemu nerozumí), ale proti tomu, co jsme zažívali ještě v nedávné minulosti, to zní jako zpěv slavíka těsně před úsvitem.

Z „makropolitického“ hlediska byla zajímavá dvě témata. Za prvé, „velká koalice“, do které obě strany podle Topolánka tlačí prezident. To není úplně přesné, prezident mluvil o jakési procedurální úpravě vztahů, které dosud činily už i jen pouhé sledování českého politického života naprosto nesnesitelným. Zároveň se ovšem pod takovou procedurální úpravou dá rozumět i něco jako opoziční smlouva, která je s tak nespolehlivým partnerem jako Paroubek krajně nebezpečná – a to odhlížíme od toho, že mu jde o takové změny domácí i zahraniční politiky, na něž by nikdy ani ODS, ani žádná jiná politická strana v ČR neměla přistoupit. Je tedy nutné, aby tu byla taková politická síla (třeba koalice, která musí mít ovšem pevnou páteř v podobě silné politické strany, jinak to bude v našich poměrech cikánský tábor), schopná ho buď ve volbách porazit, nebo být po volbách, za poměrně obtížných okolností, silnou a funkční opozicí. Že taková opozice nebude moci s prezidentem Klausem ani trochu počítat, je předem jasné.

Pokud jde o volební systém, je situace nepřehledná. ODS zásadně odmítá svůj návrh na jednokolový většinový systém s jednomandátovými obvody (musela by se měnit ústava a v dnešní situaci by na něm jednoznačně vydělala levice). ČSSD navrhuje zvýšení počtu volebních obvodů z nynějších 14 na 18-20. To se dá chápat jako test trpělivosti Ústavního soudu, který v časech opoziční smlouvy zvýšení volebních obvodů na 24 nebo 25 (přesně si to nepamatuji) oprávněně zamítl jako podloudný pokus o změnu volebního systému. Topolánek právem upozorňuje, že taková změna znamená faktické zvýšení hranice pro vstup do PS na 10%. Paroubek ovšem zároveň upozorňuje, že něco podobného nebude nejspíš pro některé malé politické strany, o jejichž přízeň se uchází, příliš přijatelné, a tak ten návrh taky nebere vážně. Topolánek kontruje návrhem volebního systému, který neznevýhodňuje malé strany, ale zároveň dává jistý bonus vítězi, aby po volbách nebylo nutné shánět přeběhlíky. Ke všem těm návrhům se dá říci jen jedno: vyhrát volby díky fíglům s volebním zákonem je o dost málo důstojnější než utvořit po volbách vládu s přeběhlíky. Hlavní problém není ve volebním zákonu, ale v účastnících volebního klání a v těch, co je volí. Problém je, že od převratu voliči čekají na spasitele. Spasitel nepřijde. Zato přijde spousta syčáků. Všichni se za spasitele vydávají a budou vydávat. Čím větší syčák, tím víc se vydává za spasitele. Kdybych směl voličům doporučovat, doporučil bych toho, kdo se za spasitele vydává nejmíň, protože tím dokládá, že je relativně nejmenší šašek – což je vlastnost v politice všeobecně a v české zvlášť mimořádně pozitivní.

Náš Achilles s Hektorem se shodli vlastně na jediném: je třeba bojovat proti korupci. Boj proti korupci v Česku je něco podobného, jako boj proti alkoholismu v Rusku. Nekonečný a beznadějný. Každý s ním v kterékoli chvíli může přijít, každý se může přidat, nikdo nikdy nevyhraje, ale to nevadí: vždyť důležité není zvítězit, ale zúčastnit se!

3. ledna 2010