Učitelská stávka a dvojí populismus

Je skoro překvapivé, jak neuroticky reagovala česká veřejnost na pondělní učitelskou stávku. Podpořila ji jen třetina lidí. Většina ji považuje za pochybnou z hlediska „vyššího principu mravního“, a přitom jen každý desátý by byl ochoten s učiteli měnit. Byla řeč dokonce o ranách, jež na duši prvňáčků zanechá skutečnost, že prvního září nebudou moci jít do školy! Učitelé na sebe přitáhli daleko víc nevraživosti než kdysi železničáři, kteří časově neomezenou stávkou ochromili na několik dní železniční dopravu v celé zemi a znepříjemnili život nesrovnatelně většímu počtu lidí, nebo lékařští odboroví předáci, prohlašující, že stávka musí pacienty bolet. Ovšem, stávka v soukromém podniku působí nepříjemnosti zaměstnavateli, stávka státních či veřejných zaměstnanců se byť zprostředkovaně dotýká celé společnosti a svádí k tomu, aby stávkující využili veřejnosti jako rukojmí a útočného štítu proti vládě: veřejnost, bolestně zasažená, by měla vzít věc těch, kteří jí způsobili nepříjemnosti, za svou, a donutit vládu, aby jim vyšla vstříc. Tato strategie je zvláštní směsí zoufalství a drzosti. Přesto stávka patří k demokracii stejně jako demonstrace nebo hlasování v parlamentu. Je to ovšem krajní prostředek a měl by být proto legitimován ve veřejné diskusi.

Nynější učitelská stávka je ve srovnání s železničářskou nebo lékařskou poměrně umírněná: jde o jednodenní demonstraci nespokojenosti, zdaleka nezasahuje všechny školy. Je směšné, když se učitelům vytýká, že si pro ni vybrali prvního září: vždyť jinak by si jí nikdo ani nevšiml! Učitelé jsou poměrně bezbranní: nezpůsobí státu ani veřejnosti na první pohled citelné škody a nestojí proti nim jen státní byrokracie, ale často i obecní samosprávy, na něž je špatně vidět a mohou si tedy leccos dovolit (určitě není náhoda, že v malých obcích se stávkovalo daleko méně než ve větších městech).

Nepříznivý ohlas stávky ve veřejnosti je svým způsobem pochopitelný: náš člověk nerad vidí, když by se mělo přidávat do cizí kapsy – a neučitelů je vždycky víc než učitelů, neželezničářů víc než železničářů a nelékařů víc než lékařů. Z toho logicky vyplývá, že jediný druh stávky, který by české veřejnosti vyhovoval, je stávka generální, jejímž smyslem je přidat všem. Peníze se ovšem musí někde vzít. Obvyklý model v takovém případě je bohatým brát a nám chudým dávat. Zatím se nikdy nikde neosvědčil, což nijak nesnižuje jeho přitažlivost v širokých lidových vrstvách. Vděčí mu za naštěstí dočasný úspěch i Miloš Zeman se svým (pouze verbálním) účtováním s tuneláři a rozkradači.

Stanovisko sociálně demokratické vlády, nebo aspoň některých jejích ministrů, je, jak se zdá, jakýmsi komplementem těchto lidových nálad. Vychází se z předpokladu, že v zásadě je správné přidávat všem, a pokud se to nedaří, je to nedostatek, který je třeba přinejmenším zamluvit. Přitom i ekonomický analfabet si dovede představit, kam by vedl nekontrolovaný růst mezd. Vláda by měla mít jasnou strategii a hájit ji před stávkujícími a před veřejností, i s tím rizikem, že jí to – aspoň dočasně – na preferencích dvakrát nepřidá. A ministři by měli být loajálními členy vlády a netvářit se, že jsou něco jako umírnění odborářští předáci, hájící zájmy zaměstnanců svého resortu, kteří teprve v okamžiku, když jim ministr financí nedá dost peněz, přenechávají iniciativu odborářským radikálům.

Ze směsice dvojího populismu, veřejného a vládního, nic dobrého nevyroste: nanejvýš jen další a další pohnutky ke stávkám a další a další vlny všeobecné nezodpovědnosti.

Mladá fronta Dnes 2. září 2003