Tak tohle tu ještě nebylo

Politická situace, jak se u nás nyní vyvinula, je cosi docela ojedinělého. Vznikla přitom zcela nenápadně, a ačkoli vypadá jako produkt mimořádně rafinovaného spiknutí, taky samovolně. Po pádu Topolánkovy vlády se tři strany, disponující v rozložené PS víc než dostatečnou většinou, dohodly, že utvoří cosi jako vládu odborníků a nenominují do ní podle určitého klíče lidi dle svého gusta. Vláda měla spravovat zemi pět měsíců do říjnových voleb a nedělat žádná zásadní rozhodnutí. Předpokladem její funkčnosti byl jakýsi elementární konsensus mezi ODS a ČSSD. Všechno vypadalo jednoduše a idylicky.

Na konci prázdnin přišel brutální (i když zjevně neplánovitý) politický atak Ústavního soudu. Soud si vyžádal, aby volby byly svolány na základě obecného ústavního zákona. Tím zrelativizoval základní věc, termín voleb, na nějž Paroubek už na jaře přistoupil s krajní nechutí (říjen mu připadal příliš brzy). Pod záminkou, že by ÚS mohl zrušit i listopadový termín voleb, vyhlášený už podle obecného zákona, vyslovil nakonec nesouhlas s předčasnými volbami jako takovými.

Toto rozhodnutí bylo velmi významné. Za prvé, znamenalo, že se předvolební kampaň prodlužuje o dalších osm měsíců. Za druhé, podstatně se změnil poměr sil na politické scéně: vládla dál vláda, vytvořená na základě dohody ODS, ČSSD, SZ: jenže ODS a ČSSD jsou hlavní soupeři ve volebním klání. Bylo od počátku zjevné, jak asi může jejich „spolupráce“ na vládní úrovni do budoucna vypadat. Za třetí: vláda byla jako v podstatě přechodná a „odbornická“ vázána na politické strany, jejichž dohodou vznikla, daleko volněji, než to bývá zvykem. V důsledku toho na ni ODS ztratila část vlivu, kterou převzala vznikající TOP09 (vazba Kalousek – Janota a především vliv Fischerova šéfporadce Mlynáře). Přitom probíhá prodloužená předvolební kampaň a zájmy TOP09 a ODS se střetávají (ODS ve svém současném dezolátním stavu je lákavým zdrojem voličských hlasů, které by TOP09 jinde sháněla o dost obtížněji). Je v tom něco hyenismu, ale taková je už politika, obzvláště v Česku. A konečně třetí, podstatná věc. V Poslanecké sněmovně se utvořila většina, která jaksi koliduje s původní většinou, již měla za sebou Fischerova vláda: totiž většina ČSSD – KSČM – KDU-ČSL – přeběhlíci nejrůzněji vybarvení.

České ústavní instituce (vláda a parlament) fungují za těchto okolností) takto: vláda se na něčem dohodne a ČSSD to skousne. Ve vládě by se nejspíš plně neprosadila a ví své. Vláda dohodnutý „kompromis“ předloží PS, kde ho parlamentní většina v pohodě důkladně přeoře. ODS, aby nevypadala rozbíječsky, musí to, co bylo odhlasováno legitimní většinou, nechat projít (nebo si to aspoň myslí) a vláda musí to, co znamená úplnou destrukci jejich původních plánů, začít provádět. A konečně, nezapomeňme na roli prezidenta, který situace, tam kde to jde, využívá k poškození ODS a k posílení jejího vnitřního rozvratu. Způsob, jakým se plete do praktické politiky, je nestoudný.

Tento „politický systém“ znamená za prvé obrovskou kompromitaci demokracie v očích veřejnosti. Znamená ji právem, je to obludná šaškárna. Za druhé, znamená úspěšnou a bezplatnou volební kampaň pro Paroubka a ČSSD. Netratí ani TOP09, která se na účet ODS profiluje jako „ta“ zásadní opozice.

Robert Čásenský charakterizoval v MfD českou politiku poslední doby jako politiku opožděných gest. Je to přesné, jen je třeba dodat, že to hlavní, co českým politikům chybí, je jako vždy v moderních českých dějinách umění nebýt přitom, respektive včas odejít. Teď se jasně ukazuje, že chybu udělal už Topolánek, když po svržení své vlády nenechal řešení situace na Paroubkovi a zbytečně se do něho zapletl. Chybu udělal Fischer, když neodstoupil hned poté, co mu Paroubek záludně prodloužil vládní období (I ODS měla druhou příležitost z vlády odejít). Třetí chybu udělal Fischer, když neodstoupil okamžitě po zbourání vládního rozpočtu, a ODS, když nejen že neučinila totéž, ale dokonce rozpočtu umožnila projít, aby „zabránila nedozírným následkům“. Mirek Topolánek kráčí ve stopách stařičkého generála Svobody.

ODS je v nepříjemné situaci: jediná proti všem, a může si za to sama. Měla by si tedy sama nějak pomoci (její rozklad by znamenal destrukci českého politického systému). Zatím hledá cestu kompromisů, které lze po topolánkovsku nazvat „širokou cestou do pekel“.

Lidové noviny 14. prosince 2009