Všelijaké mediální zacházení s realitou

V rodné Plzni jsem se s chutí začítal do knihy Zločinná role amerických okupantů v západních Čechách - o hrůze, teroru imperialistických žoldáků, rozbíjejících pažbami pušek hlavičky českých dětí. Dílo stvořil či spáchal kolektiv historiků, z nichž časem jeden zvolil exil oním západním směrem a jiný se podrobil politické kosmetice s úmyslem pořídit si lidskou tvář. Dialektika doby způsobuje všelijaké kotrmelce, přepisování srovnatelná s výměnou uličních nápisů třídy Fochovy, Schwerinovy, Stalinovy na Vinohradech.

Nejde ovšem o pouze český mrav/nemrav. Zrovna teď nedávno velký skandál postihl velevlivné The New York Times, nejsvětovější to formát. Víc než s vyloženým padoušstvím se v mediích, s časem, uzávěrkami zápolících, patrně k neodstranění uhnízdila uspěchanost, s ní i povrchnost, ochota přizpůsobit se módě, politické korektnosti toho kterého dne.

Fleet Sheet´s Final Word, v Praze anglicky vycházející internetové zprávy pod titulkem „ODS ztrácí, Klaus vítězí v Iráku“ informovaly (29.8.03) , že Bush, Blair a australský Howard se stále víc propadají do rostoucích problémů v Iráku, kdežto Klaus svým protiválečným postojem získává na své velikosti. Jen on, spolu s komunisty, byl tak důsledný, na rozdíl od ODS, jeho dítěte.

Že by „stále rostoucí problémy“? Klid věru nepřevládá v Bagdádu a okolní oblasti donedávna politicky dominantních Sunnitů. Za zahraničí se tam hrnou fundamentalisté,

aby spolu se zbytkem neusmířených Saddámových hrdlořezů prosazovali strategii „čím hůř, tím líp“ – sabotáž beztoho chatrné infrastruktury, vyhazovat do povětří ropovod, vodovod, elektrickou síť a tím víc popudit domorodce proti Američanům, nezajišťujícím plynulý přísun služeb. A zabít aspoň jednoho Američana denně, v očekávání, že okupanti odejdou, v zemi vznikne chaos a otěže se vrátí buď do původních rukou nebo, ještě raději, je převezmou náboženští fundamentalisté, usilující o restauraci středověku.

Na severu v kurdské oblasti je klid, který ale zahraniční media nezajímá, proto se oněm nezmiňují, takže ve světovém povědomí neexistuje. Rovněž jih země s převážně šíitským obyvatelstvem, tím nejpočetnějším v Iráku, je do značné míry zpacifikován. Oklikou (via londýnský Al-Sharq Al-Awsat, 20.7.03) jsem se dostal k informaci o nedávných statistických údajích, potvrzujících, že 80 procent iráckého obyvatelstva souhlasí se setrváním okupačních vojsk po příští dva roky. Od června funguje Irácký vládní výbor, ve všech městech větších a v 85 procentech měst ostatních již fungují místní výbory a domorodci po 35 letech tuhé diktatury si začínají zvykat na správu vlastních věcí, jakými jsou zdravotnictví, přísun vody a elektřiny.

Zahraniční media se rovněž neobtěžují s informacemi, že školy včetně všech univerzit jsou znovu v provozu. Že v zemi vychází už na stopadesát deníků a časopisů, s všelijakou orientací, ale bez bažení po Saddámově návratu. Jednoznačně však kritizují arabské země za jejich vytrvalou podporu bývalého režimu, za zbabělou pokryteckou pasivitu v době hrůzovlády, bez pípnutí o uskutečňovaných hororech, o masových hrobech. Též se přetěžko lze dočíst o petici, kterou podepsalo přes 700 iráckých intelektuálů, domáhajících se pozastavení členství v Arabské lize, dokud ta se nepřizná a neomluví za svoje dřívější hanebné počínání.

Ota Ulč