indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

7.11.-18.11.2009

Pomlouval jsem republiku?

Pan Hynek Fajmon, historik a europoslanec, napsal jakousi ohnivou obžalobu mých názorů a vysvětlil reálně politické pozadí mého konání. Nezbývá mi než reagovat.

1. Pan Fajmon píše, že prý hanobím český stát a označuji ho za polostát. Vytýkám prý „Čechům“, že ukradli a přivlastnili si nefér způsobem československou vlajku, nedali svému státu žádný pro něj přijatelný svátek a nepostavili svůj stát na žádné ideji. Pokusím se ve stručnosti zopakovat, o čem můj článek je: Měli bychom si našeho nynějšího státu pořádně vážit. Místo toho ho čeští politici chápou jako pouhý zbytek po jiném, krásném, ideální státu, Československé republice, která ovšem od podzimu 1938 neexistuje. Rozdělení státu v roce 1992-3 mělo vadu, nebylo z české strany pojato jako rozdělení společného státu Čechů a Slováků na dva rovnoprávné následnické státy, Českou a Slovenskou republiku, ale jako odpadnutí Slováků od Československa. Toto pojetí se zhmotnilo v tom, že si ČR ponechala navzdory slovenským protestům vlajku původního státu, že bombasticky oslavuje jako svůj hlavní svátek den založení ČSR. To považuji za urážlivé chování k vlastnímu státu, České republice. Ne já, ale nynější česká politická reprezentace ji bere jako polostát. A tahle „státní idea“ je vadná.

2. Pan Fajmon píše: „Podle neustále se opakujících článků Bohumila Doležala by se Češi měli stydět za svůj stát“. Cituji namátkou z několika svých neustále se opakujících článků. Nejprve z toho, s nímž pan Fajmon polemizuje: „V roce 1989 jsme dostali svobodu… Těšíme se takové míře občanských práv a svobod, jako nikdy v našich novodobých dějinách. Měli bychom si toho – a našeho nynějšího státu – pořádně vážit.“ Dále: „Náš nynější stát není žádný zázrak, před nímž by ostatní měli padat na zadek. Ale stojíme na vlastních nohou, naše národní existence je transatlantickou, evropskou a středoevropskou spoluprací zajištěna lépe než kdy jindy. Záleží jenom na nás. Česká republika je náš stát; mějme ji rádi, neohrnujme nad ní nos, nestyďme se za ni a hlavně, pečujme o ni a pracujme pro ni. Bez té péče, lásky a práce nám ani NATO, ani EU, ani Visegrád nepomůže. Protože tomu, kdo zradí sám sebe, není pomoci.“ (Obrana České republiky, Mladá fronta Dnes 31. 12. 2002). Nebo: „Tenhle nový stát by mohl být jistě o mnoho lepší, ale tentokrát je to i moje věc: většinou ho kritizuji, ale kritizuji ho proto, že je to můj stát, že mi na něm záleží, že ho mám rád a chtěl bych na něj být pyšný…“ (Češi mají ke svému státu schizofrenní vztah, Lidové noviny 1. 11. 2000).

2. Pan Fajmon píše: „Jeho kořeny (tedy moje, resp. mých názorů) jsou v sudetoněmecké interpretaci české historie, spočívající na apriorním tvrzení, že Československo bylo „chybnou konstrukcí…“. Nevím, proč o tom pan Fajmon mluví, v článku, s nímž polemizuje, není o nějaké chybné konstrukci ani slovo. Názor, že ČSR byla „Fehlkonstruktion“, ovšem respektuji (máme svobodu), ale nesdílím: „V této hektické době vznikla v našem regionu řada přechodných útvarů (Maďarské království, obnovené po rakousko-uherském vyrovnání, Československá republika), které měly své vážné nedostatky a nakonec se rozpadly; přesto by bylo velmi nespravedlivé označovat je za „chybné konstrukce“…“ (Úkol pro dnešní dobu, Respekt 1. 4. 2001). Nebo: „Ovšemže ČSR byla Fehlkonstruktion“, byla „Fehlkonstruktion“ pro české Němce, slovenské Maďary, těšínské Poláky a do jisté míry možná i pro Slováky. Pro nás Čechy však znamená něco docela jiného: totiž vyvrcholení dlouholetého úporného a svým způsobem obdivuhodného zápasu české národní společnosti o správu vlastních věcí…“ („Byla první ČSR historickým omylem?“, Lidové noviny 27. 10. 1998).

3. Tolik k obsahu. Nyní k formě. Podle pana Fajmona mají mé názory kořeny v sudetoněmecké interpretaci české historie. A je prý zajímavé, „jak tento menšinový názor má v českých médiích většinový prostor“. Stačí nahradit slovo „sudetoněmecká“ slovem „židovská“, aby byla zjevná denunciační, lehce vlajkařská nota jeho textu. Ve skutečnosti neexistuje žádná „sudetoněmecká“ a žádná „česká“ interpretace české historie, nýbrž spousta interpretací spousty konkrétních lidí. Ty interpretace se od sebe liší. Je dosti ohavné vypreparovat z nich dvě neslučitelné ideologie dvou nesmiřitelných nepřátelských kolektivů, lidi odlišných názorů označit za kolaboranty a navrhnout, aby se jim zavřela huba (poslat je do nějakého Mauthausenu zatím nelze). Považuji tento způsob argumentace za hnusný.

Reflex 47/2009