Demokratická iniciativa a ODS

Článek, který jsem napsal pro Lidové noviny (vyjde, jak doufám, zítra), je třeba doplnit o jednu důležitou věc. Jaký je vztah programových tezí Demokratické iniciativy (přehledně jsou vyjádřeny v programových požadavcích, připojených k žádosti o registraci DI jako strany)? (Podávám pochopitelně svou osobní interpretaci, řekl bych, že na to mám právo. Musím taky přiznat, že jsem si ty rozdíly plně uvědomil teprve během času, jinak bych si byl asi své poradenství u Václava Klause rozmyslel).

Program DI chtěl být od své prenatální podoby, vzniklé v roce 1986, programem pro českou národní společnost. Kladl posléze důraz na to, že se má politicky organizovat v tradičním systému politických stran evropského typu. A podstatnou součástí občanských práv a svobod bylo svobodné tržní podnikání, založené na právu člověka vlastnit majetek.

Především je třeba konstatovat, že DI s tímto programem přišla ještě před listopadem 1989. Její handicap byl, že šlo o společenství lidí z běžného společenského provozu, dělníků, techniků a úředníků. Nedisponovala špičkovými ekonomy ani odborníky na ústavní právo. Tito lidé se do společenských aktivit zapojili většinou až po listopadovém převratu.

Václav Klaus svou stranu budoval až poměrně dlouho po listopadu 1989. Počáteční naprostou loajalitou k Václavu Havlovi získal dotrou startovní pozici, významnou vládní funkci (nebylo to až tak těžké, byl skutečný odborník, o jaké měli chartisté nouzi). Havel si včas nevšiml, jak obratně se mu jeho ekonomický oblíbenec šplhá po zádech k vyšším metám. Nesmyslná podoba Občanského fóra, poloorganizace, která měla sdružovat nestranické občany, měla mít jen horizontální strukturu, ale taky jen aparát, nikoli členstvo, by sice umožnila manipulaci veřejností, ale jen tenkrát, kdyby si to veřejnost nechala líbit. Klaus získal pro sebe okresní aparát a vedl ho k tomu, aby si k sobě opatřil členy. Je těžké mu to vyčítat, bylo to přirozené a Havel si to svou politickou nemotorností vykoledoval. Jenže Havel postavil celou polistopadovou demokracii na nepevné a pokřivené základy, a Klaus v tom už vlastně jen pokračoval. OF byla monopolní organizace a monopolní organizací měla zůstat co nejdéle (její koryfejové byli ochotni připustit tak nanejvýš „čerta na levici“, totiž KSČM, a „čerta na pravici“, Sládka, kteří jí budou svou odpudivostí nahánět členy. ODS zdědila monopolní charakter Občanského fóra, stala se bezkonkurenčně nejsilnější českou politickou stranou, a odtud plynula její agresivita a snaha válcovat slabší partnery na politické scéně. Zeman a Paroubek tuto agresivitu převzali a úspěšně ji rozvinuli.

Václav Klaus byl stejně jako DI pro budování tradičních politických struktur a tržního hospodářství, postaveného na soukromém vlastnictví. Měl však od počátku jinou představu o vztahu politiky a ekonomiky. Chápal tržní hospodářství jako prostor, v němž a podle jehož zákonitostí se utvářejí elementární vztahy mezi lidmi, to znamená například politika i morálka. Velmi příznačná je pasáž z jeho nové knihy, kterou teď na pokračování otiskují Lidové noviny: „bez trhu žádná morálka nemůže existovat… morálka se zavést nedá… je třeba, aby ji systém vynucoval“. Problém je, že aby to platilo, je třeba slova „bez trhu“ nahradit slovy „bez Boha“. Protože to ovšem do politického programu nepatří, stačí omezit se na to, že nebudeme říkat takovéhle skandální hlouposti. Klaus je v podstatě nihilista a oběť své „úzké profesionality“ ekonoma - pro komunistický systém je přízná, že vychovával „úzké profesionály“, neboť úzký profesionál je vůči šíři reálného života (i toho politického) bezbranný, protože ji nedokáže pojmout. To, že v programových východiscích DI, tak jak vznikala na počátku 80. let, byl kladen důraz na křesťanské základy moderní liberální demokracie, byla docela podstatná věc a taky podstatná odlišnost od ideových základů ODS.

Další věc je otázka „národní“ orientace. I tady je jakýsi rozdíl. DI ve svých programových východiscích navazovala na českou liberální a demokratickou tradici, na Havlíčka, Palackého a Masaryka. To, na co kladla důraz, bylo přihlášení se k evropské politice, realismus (v protikladu k radikalismu) a drobná politická práce. Vypjatý emocionální nacionalismus Havlíčkův ani umírněný nacionalismus Palackého a Masarykův nás neoslovoval (spíš vědomí o tom, že vlastenectví musí mít jakýsi korektiv v křesťanském univerzalismu). Klaus pojal pojmy „národ“ a „národní zájem“ čistě populisticky, jako heslo, které má nalákat voliče. ODS se utvořila jako strana šovinistická, navazovala spontánně a nevědomky daleko spíš na mladočechy a národní socialisty (které si ostatně mladočeská strana odchovala). V praktické politice ODS hrála vždycky nenávistná poloha nacionalismu (např. „němcožroutství“) významnou roli jako lákadlo na voliče. Tím přispěla k zhrubnutí české společnosti, po převratu ještě naplněné dobrou vůlí.

Zbývá otázka, do jaké míry byla DI liberálně demokratickou stranou, za kterou se po převratu prohlásila. Podle mého názoru jen v tom smyslu, že kladla důraz na liberální a demokratické zásady, na nichž stojí civilizovaná západní společnost od socialistů přes liberály po konzervativce. Snad to souviselo as tím, co bylo podle názoru vedení strany třeba hned po převratu realizovat.

ODS stála na směsi ekonomického doktrinářství (mám chuť říci po Klausově vzoru „ekonomismu“, což je opravdu neblahý případ –ismu, ohrožujícího svobodu) a primitivního šovinismu. Její ideology (Zahradil, Bednář) vyznačovala a vyznačuje fanatická nesnášenlivost komunistického typu. Proto měla vždycky velké problémy s uzavíráním koalic, proto strany vázané nějak na Havla (US, zelení) považovala nikoli jen za protivníky, ale přímo za třídní nepřátele a politiku chápala a chápe jako nesmiřitelný boj na živopt a na smrt mezi „pravicí“ a „levicí“. Teprve Klausův nástupce Topolánek se pokusil v praktické rovině něco z této nenávisti odbourat – asi z pragmatických důvodů, ale odbourávat fanatismus je vždycky pozitivní. Teď se zdá, že ho to bude stát předsednické křeslo.

15. lidtopadu 2009