v roce 2000 jsem navázal poprvé kontakt z Žateckými Němci žijícími v Německu a dozveděl až tehdy jsem se o Postoloprtském masakru. Musím se příznat že jsem tomu, co mi vyprávěli, moc nechtěl věřit a zdálo se mi to velmi přehnané a považoval jsem to za sudetoněmeckou propagandu. Přesto však jsme s naším spolkem uspořádali již v roce 2002 akci „Pravdou k smíření“ v Žatci, kdy bývalí žatečtí němečtí občané na náměstí v Žatci vyprávěli o tomto hrozném zážitku, následně položili věnec v Posteloprtské bažatnici a uspořádali jsme tiskovou konferenci.

Jedním s výsledkem této akce bylo navázání kontaktu s Federací nezavislých spisovatelů vedenou panem Eduardem Vackem. S jeho pomocí jsme získali důvěrné materiály a českých archivů. Následné studium knihy doc. PhDr. Tomáše Staňka a publikací Dr. Hanzlíka o aktivitách OBZ a PhDr. Adriana Arburga o organizovaném vyhánění nám bylo námětem k vzniku výstavy o zločinech komunistů jako prvního výkonu státní moci po skončení války. Tato výstava putovala po mnoha městech v Severních Čechách a byla dokončena tento rok v únoru v Praze – Novodrovské podijní diskuzí o vyhnání s důrazem na Postoloprstkém masakru.

Již na konci roku 2007 jsem navázal kontakt na Postoloprtskou radnici, kde jsem zjistil že informace o detailech a skutečném rozsahu byly velice nedostatečné. Proto jsem předal starostovi a následně celé radě města dokumentaci o tomto masakru. Musím říci že jsem byl přijat vždy velice vstřícně a získal jsem dojem o upřímné snaze těchto zástupců města se tomu postavit čelem.

Městem byla určena komise do které byl povolán historik PhDr. Michal Pehr, místní pan Schöller a starousedlík pan Urban, kterým byli též jejich bližní v roce 1945 zastřeleni. Já osobně jsem měl pojmenovat za mojí stranu tři členy za německou stranu. Považoval jsem za správné navrhnout mojí osobu, předsedu židovské obce Teplice pana Látala a předsedu okresní sekce Svazu bojovníků za svobodu a Volyňských Čechů pana Jaroslava Vodičku do této komise. Výsledkem této komise bylo jasné rozhodnutí pro pietní místo na hřbitově, což bylo mým záměrem a našeho nadačního spolku Žatec (Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e. V ). Nikoliv pomníkem jak se mluví v tisku. Také byl navrhnut text: Obětem Postoloprtského masakru v roce 1945.

Tento výsledek a můj dodatečně detailní a grafický návrh na vytvoření tohoto místa s dodatetkem „Německým obětem“ a finační plán, byl předložen zastupitelstvu. Toto rozhodlo na svém zasedaní 4. Listopadu podle mého názoru sebevědomě a jednoznačně 14 hlasy při zdržení hlasů 4 komunistů o stavbě tohoto pietního místa s pozměněným a kompromisním textem. Město hodlá ve svém rozpočtu vyčlenit částku ve výši 200.000,- Kč, což pro malé město je dosti vysoká částka a tím ukázalo podle mého názoru více než dobrou vůli. Přestože že se jednalo o oběti lidí německé národnosti, kteří zde byli zastřeleni a hození do země jako dobytek, byli to první řadě nevinné lidské oběti, které je nutno uctít bez rozdílu národnosti. Tím se také zabrání sudotoněmecké propagandě.

Že toto není nepodstatné je možno již sledovat v tiskové zprávě o rozhodnutí radnice mluvčího a evropského poslance pana Posselta, který již mluví o vybudování sudetoněmeckého pomníku. Toto není a nemůže býti záměrem našeho spolku.

Naším cílem je přerušit přes celé generace a staletí vzájemné přisuzování viny a zdůvodňování našich činů proti právu a zločinů a tím pěstování zdánlivého důvodu odplaty.

Kdyby se Německo nepřiznalo po druhé světové válce ke svým hrozným zločinům, mělo by to pro duševní zdraví německého národa katastrofální následky a nikdy by se nemohlo stát členem společenství Evropských národů. Potomci pachatelů, bez rozdílu stran ovšem nejsou nositeli žádné viny. Důležité je však přiznání, stud a jistý stupeň vyjádření pokory.