Klausův úspěch

Polistopadové Česko dalo Evropě dva pozoruhodné politiky. Havla a Klause. Havel chtěl být milován (což vždycky bohužel nejde). Klausovi stačí, aby si ho v Evropě všimli. Zda ho přitom budou mít rádi, je mu jedno. Je to typ kverulanta posedlého potřebou stavět svět z hlavy na nohy.

Je obtížné přehlédnout, že ve věci Lisabonské smlouvy si prosadil svou. Nejprve prostřednictvím svého tajemníka Jakla nasadil laťku hodně vysoko (vypadalo to, že podmínkou jeho podpisu bude smlouvu v členských zemích znovu otevřít a projednat). Než to stačil Brusel odmítnout, předložil český prezident jakýsi kompromis Klause s Klausem: nechce čekat do britských voleb, spokojí se s „irským řešením“ a se slibem, že jeho podmínka bude zahrnuta do přístupové smlouvy s Chorvatskem. Švédské předsednictví citlivě zareagovalo a rýsuje se řešení: České republice bude podobně jako dvěma již zmíněným zemím garantováno, že jejich domácí právo bude nadřazeno unijní Listině základních práv. O něco podobného požádá patrně ještě Slovensko. A možná se přidá ještě někdo.

Klausova domácí pozice je poměrně pevná: především, prezidentský úřad se u nás těší velké autoritě, do jisté míry nezávislé na tom, kdo ho zastává. Za druhé: česká ústava dává prezidentovi formálně právo vetovat mezinárodní smlouvy. A za třetí, Klaus si obratně zvolil téma své akce: hrozí, že budou „prolomeny“ Benešovy dekrety, na jejichž základě byly připraveny o veškerý majetek (tj. i osobní) tři miliony českých Němců (zároveň jim byla upřena základní občanská práva). Případné majetkové restituce by zcela destabilizovaly vlastnické vztahy v ČR. Díky tomu získal podporu značné části veřejnosti (průzkumy ukazovaly něco mezi 40 až 65%).

Klausův postup je politicky i morálně problematický. Za prvé, populismus, postavený na tom, že se veřejnost napřed vyleká (přijdou a všechno vám seberou) a vzápětí uklidní (ale nebojte se, ještě jsem tu já, abych vás od toho nebezpečí uchránil), je poněkud laciný a nekorektní. A za druhé, sama podstata věci: Benešovy dekrety jsou postaveny nejen na principech neslučitelných s evropským právem (kolektivní vina, presumpce viny, retroaktivita), ale na zásadách daleko staršího data („nepokradeš“). Zároveň vzhledem k tomu, že z hříchů minulosti lze fakticky napravit jen velmi malou část. Mj. i proto dnes vůbec nehrozí, že by se na unijní půdě daly prosadit majetkové restituce. Unijní zákony nejsou na rozdíl od Benešových dekretů retroaktivní. Aspoň trochu slušný člověk by v této situaci byl hrozně rád, že tomu tak je, a potichu by se styděl za to, co jeho bezprostřední předchůdci prováděli. Vytáhnout to jako klacek na ty, z nichž chceme něco vymámit, a vábničku na ty, jejichž podporu potřebujeme, je odpudivé.

Klausovi nejde ovšem meritorně o Benešovy dekrety (ne že by tomu nebezpečí sám nevěřil), nýbrž obecněji o suverenitu České republiky a o její ohrožení evropskou integrací. Je to svým způsobem pochopitelné: Česko v sedmdesáti letech své existence (mezi roky 1938 a 1989) žádnou skutečnou suverenitou nedisponovalo. Odtud stres ve veřejnosti, který hraje do rukou těm, kteří žádají suverenitu hlavně pro sebe samy.

Země s bolestnými zkušenostmi z doby, kdy byla vydána na milost a nemilost silným nepřátelům, stojí na rozcestí: první cesta je spojenectví s těmi, kterým hrozí podobný osud, a s těmi, kteří jsou schopni a ochotni nás přijmout do spolku slušnějšího, než byl ten, do kterého jsme kdysi spadli, a zároveň silného a tedy podstatně méně ohroženého, než bychom byli sami o sobě. Ten, kdo volí takovou cestu, musí být schopen důvěry a solidarity. Žít ve společenství znamená brát i dávat. Druhá cesta je snažit se improvizovat ve vztazích se silnými a jednoho druhým vydírat. To je ovšem nebezpečná hra. Česká politika má s tou první cestou jakési potíže: známý český politik před pár lety v souvislosti s přijímáním ČR do EU prohlásil: žádejme od EU maximum toho, co nám může poskytnout, a nedávejme ji ani o ždibíček víc, než bude nezbytně nutné. Spousta lidí si něco podobného myslí, ale málokdo má to takhle neomaleně formuluje na veřejnosti. Je to projev mindráku.

Jaký asi může být přínos země, jejíž politické elity (nebo aspoň jejich část) jsou takto orientovány? Přitom problém EU je, že se buď bude integrovat, jistě s chybami a obtížemi, nebo se zmenší, rozpadne či ztratí na významu. Státy, v nichž se uplatňuje klausovské pojetí suverenity, integritu Unie ohrožují. Fakticky to znamená, že se v rámci Unie vytváří dvojí standard občanských práv: pro náročné a pro méně náročnější. Čím dál na východ, tím více se prosazuje ten druhý (Velká Británie a její výhrady k evropské integraci je samozřejmě úplně jiný případ). Pro ČR se kamenem úrazu nestaly sňatky homosexuálů nebo příliš široká sociální práva, nýbrž zásada „vlastnictví je nedotknutelné“, která v civilizované Evropě platí už pár století. Tento méně náročný standard nám nyní vybojoval Václav Klaus.

Vzniká otázka, co s takovými zeměmi. Státy, které se navzájem odlišují, pokud jde o standardy občanských práv, mohou docela dobře uzavírat spojenectví. Pěkný příklad je spojenectví západních demokracií se Stalinovým Ruskem v době druhé světové války. Sotva se však mohou integrovat. To je krajní případ, jistě. Ale dvojí standard je problémem i v méně křiklavých situacích. Přijetí ČR do EU jsem samozřejmě přivítal, mimo jiné i proto, že v zemi, vázané evropskými standardy, jsem si připadal bezpečněji. Vzhledem k tomu, že zásada „vlastnictví je nedotknutelné“ u nás bude nadále platit „odtud až potud“, jsem však bezbranný proti otázce: nebylo náhodou rozšíření EU o tyto země poněkud překotné?

Süddeutsche Zeitung 29. října 2009