Hrobaříci

V posledních dnech a týdnech daly o sobě vědět hned tři ambiciózní, relativně nové strany: Věci veřejné publicisty Radka Johna, Suverenita Jany Bobošíkové a nejnověji Strana práv občanů Miloše Zemana. Kdyby někdo chtěl hádat jejich politickou orientaci z jejich názvů, daleko by se nedostal. I když zatím nejsme tak daleko jako v Rusku, názvy nejsou tak mnohoznačné jako Jabloko, ani nedávají tak okatě, i když nechtěně najevo, že jsou jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou, jako Jednotné Rusko a Spravedlivé Rusko. Informovanější člověk si může jejich orientaci odvodit z toho, kde hodlají lovit duše: Věci veřejné v liberálním středu, Suverenita na nacionálně orientované pravici, Strana práv občanů na levici (kde to půjde, napravo i nalevo od ČSSD).

Je pozoruhodné, že všechny mají v programu společné jedno: posílení prvků přímé demokracie. Lovci hlasů mhouří na potenciální voliče očko po způsobu paní Jílkové a přesvědčují je: vždyť u nás máte slovo!

Ve skutečnosti je demokracie svou podstatou zastupitelská demokracie. Za prvé: politik je profese jako každá jiná. Vyžaduje nadání, průpravu a zkušenost. Jistě, jsou politici dobří a politici špatní. Možná že je těch druhých u nás víc. Ale neexistuje žádná kolektivní vina politiků, a ti, kteří se tváří, jako by chtěli politiky z politiky vystrnadit a svěřit ji všem, prostým, obyčejným lidem, často, ne-li většinou nemyslí na nic jiného, než jak ty lidi nestoudně zmanipulovat. Zastupitelská demokracie je postavena na důvěře, že je možné si vybrat někoho, kdo bude (také) moje zájmy zastupovat lépe a účinněji, než jak bych to uměl sám.

A za druhé: situace, kde politiku dělají všichni, je chaos. Politika je hledání konsensu, slaďování zájmů, nalézání kompromisů. To vyžaduje aparát a mluvčí nadané legitimitou. Tam, kde jsou mluvčími všichni, zní jen neartikulovaný řev, vhodná kulisa pro lidi bez jakékoli legitimity.

Tím nemá být řečeno, že všechno, co zavání přímou demokracií, je od ďábla, ale že se přímá demokracie hodí jen ve vymezených případech a že klade velké nároky na politickou kultivovanost občanů, protože může být velmi snadno jen předehrou k tyranii.

Tolik na úvod. Jaké mají tři výše zmíněné partaje šance? Je zjevné, že když oslabí Topolánek, mají se Věci veřejné kde přissát a čerpat životodárnou mízu. Když oslabí klausovská nacionalistická pravice, otvírá naopak příležitost pro Suverenitu. Strana práv občanů je v tomto směru univerzální, bude vyssávat ČSSD zprava i zleva. Jejich úloha je destruktivní, jsou to jacísi političtí cizopasníci, kterým se daří v situaci politické nestability a sami politickou nestabilitu živí.

Politicky kultivovaná společnost se pozná podle toho, že si vystačí s malým počtem parlamentních stran: v Británii to svého času byly vlastně jen dvě, v Německu tři. To, že se společnost spokojí s několika málo politickými stranami, svědčí o schopnosti politiků oslovovat lidi a o ochotě lidí domlouvat se a nacházet společnou řeč. Společnost roztříštěná do spousty politických stran často končí tím, že nakonec zbude jen jedna, která už vlastně politickou stranou v pravém slova smyslu není.

V současné době máme několik politických stran s více či méně výraznou nadějí dostat se do PS: ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP09, a snad i zelené (komunisty nechávám stranou, jsou stranou „specifickou“, a Paroubkovu ČSSD uvádím mezi demokratickými stranami proto, že ji na rozdíl od komunistů považuji pořád ještě za neformovatelnou). Řekl bych, že je to až moc. Problém, který máme, se nedá řešit tím, že budeme k těmhle pěti zakládat další a další, ale že se budeme snažit, aby ty stávající k něčemu byly. Prostředky k tomu pořád ještě jsou. Když se ovšem omezíme na konstatování, že politika je svinstvo, vyklízíme sami a dobrovolně pole sviňákům. A virtuální strany snů nám nepomohou. Patří do říše přízraků.

24. října 2009