Profil odvahy Václava Klause

Václav Klaus je vytrvalý a úporný odpůrce integrace Evropské unie. Bojuje proti ní ve jménu suverenity České republiky a vytýká EU deficit demokracie. Teď naposled požaduje doplnit Lisabonskou smlouvu dodatkem, konstatujícím, že české právo je nadřazeno unijní Listině lidských práv.(Podobnou výjimku dostali už Poláci a Britové). Kamenem úrazu je pro Klause formulace „vlastnictví majetku je nezpochybnitelné“. Obává se, že kdyby se interpretovala příliš doslova, hrozí, že by mohly být prolomeny Benešovy dekrety a otevřela by se stavidla restitučních nároků pro sudetské Němce.

Klaus je v Evropě poslední mohykán. Z horních pater EU zazněly krajně nevraživé reakce. EU se obává situace, kdy by bylo nutné znovu ratifikovat celou smlouvu ve všech členských zemích. Předseda socialistické frakce Evropského parlamentu Martin Schulz prohlásil, že Evropa má půl miliardy obyvatel a prezident deseti milionů z nich jí nesmí bránit v integraci. Europoslanec Jo Leinen navrhuje pro případ, že by Klaus smlouvu podepsat odmítl, aby ostatní české ústavní instituce s ním zahájily impeachment. Francouzský prezident Sarkozy mluví o vyloučení Česka z EU. Předseda Evropské komise Barroso se vyjadřuje opatrněji, doufá, že Klaus jako prezident bude respektovat vůli parlamentu. Problém je, že Klaus vůli parlamentu respektovat nemusí, je podobně jako německý prezident v pozici „Strážce ústavy“ a může smlouvu fakticky vetovat (to, že se tu stal kozel zahradníkem, je jiná otázka). Podobné hlasy působí nechtě jako silné argumenty pro Klausovu skepsi k EU.

Kniha Johna Kennedyho Profily odvahy je postavena na jednoduché a pěkné myšlence: demokracie je systém, v němž vytrvalost a odvaha sama o sobě je hodnotou, bez ohledu na to, zda myšlenky, které člověk prosazuje, jsou (nebo lépe řečeno se prokážou) jako správné. I ten, kdo zastává mylné názory, přispívá k rozvoji demokracie, pokud tak činí vytrvale a odvážně (např. nutí oponenty, aby upřesnili a vylepšovali to, s čím sami přicházejí). Nabízí se otázka, nakolik je Václav Klaus tento případ.

Klaus získal podporu značné části české veřejnosti, a to pozoruhodným způsobem: lidé mají strach ze sudetoněmeckých majetkových nároků – v hloubi duše cítí, že se zdůvodňováním konfiskací by dnes mohl být problém, a navíc strach má vždycky velké oči. Přichází český prezident a volá: hrozí vám velké nebezpečí, ale nebojte se: jsem tu já, abych vás chránil. Je to metoda velmi účinná, o její korektnosti mohou být pochyby.

Díky volbě tématu (sudetoněmecké hrozba) Klaus získal podporu KSČM, která jím straší lidi od roku 1990, a o něco zdrženlivější sympatie Paroubkovy ČSSD (Paroubek citlivě naslouchá svým průzkumům). Nepochybně najde příznivce i v řadách ODS. To slibuje slušnou podporu v parlamentu.

Český prezident není osamocen ani ve světě. S pochopením může počítat ve Velké Británii a patrně i v Rusku, kterému vnitřní rozhádanost EU nemůže nevyhovovat.

A pevná je jeho pozice i z hlediska ústavy. Má právo nepodepsat. Teprve jeho podpis znamená ratifikaci. Odvolat jej z úřadu prakticky nelze, snaha pověřit podpisem někoho jiného nemá naději na úspěch.

Klaus žádá, aby se EU nepřímo přihlásila k Benešovým dekretům a přihlásila se k řešení, které požehnala postupimská konference: „státy EU uznávají, že to muselo být provedeno“. Přitom záruka tohoto typu je navíc zbytečná (unijní právo neplatí retroaktivně).

Výchozí Klausova pozice (prezentoval ji jeho tajemník Jakl) byla tvrdá: Klausovi nejde o politickou deklaraci, ale o záruky od ostatních států EU. Irská cesta je pro něho neschůdná. Poté, co EU vystrašil, nasadil vlídnější tvář: schválení Lisabonu neznamená konec světa, nikdy nechtěl znovuotevření ratifikačního procesu, spokojil by se zárukou irského typu a příslibem, že dovětek bude zabudován do přístupové smlouvy s Chorvatskem. Na britské volby čekat nemůže, vše je třeba rozhodnout v řádu dnů a týdnů.

Shrnuto a podtrženo: Klaus mnoho neriskuje a navíc nabízí EU svůdný kompromis (se svým tvrdým názorem). Tím naopak vystavuje zkoušce odvahy EU: za prvé, bude Unie ochotna se v zájmu dohody zpětně a navíc zbytečně zaplést do českých konfiskací z roku 1945? A za druhé, bude ochotna souhlasit s tím, že se z Listiny základních práv stane trhací kalendář, jakýsi večerníček pro tzv. eurohujery? Že ji bude dodržovat, kdo bude chtít, a čím dál víc na východ, tím míň?

Lidové noviny 20. října 2009