Ještě případ Kundera

V novinách (tentokrát už ne na prvních stránkách, ale v diskusích historiků a publicistů) se omílá případ údajného udání Milana Kundery. Zdá se, že by měla proběhnout jakási Kunderova „rehabilitace“ s odkazem na to, že nikdo nic neví a bude nutné ještě hodně bádat a bádat. Nedovedu si představit, co se dá ještě vybádat. Na základě toho, co před časem prošlo tiskem, není těžké dát dohromady příběh. Příběh, jakousi konstrukci, podivnou tragédii plnou omylů a selhání. A z toho příběhu jde mráz.

Za prvé: je zjevné, že ti, co vyslali Dvořáčka a další lidi do komunistického Československa, je posílali vstříc skoro jisté pohromě. Ti lidé nebyli pořadně vycvičeni, neexistovala žádná spolehlivá odbojová síť. Měli proti sobě secvičenou komunistickou kontrašpionáž, která měla v totalitním státě obrovské prostředky a možnosti. Neměli proti ní šanci. Organizátoři zřejmě zoufale potřebovali dokázat svou užitečnost. Řekl bych, že se jim to nakonec dvakrát moc nepovedlo.

Dále Miroslav Dvořáček: v dosti zoufalé situaci se obrátil na známou, kterou náhodou uviděl z tramvaje. Neměl nejmenší představu o tom, jak se změnila situace v komunistickém Československu a jak se změnili lidé, které před těmi dvěma lety znal. Zatáhl svou expřítelkyni do obrovitého maléru, aniž by měl předem jasno o tom, zda s tím bude srozuměná. Tak se rozjela lavina.

Pak je tu snoubenec paní Militké Dlask. Militká se mu svěřila, protože nejspíš dostala strašný strach. Dlask došel k závěru, že jediný způsob, jak ji (a ovšem taky sebe, protože teď byl do všeho zasvěcen) zachránit, je, to vše udat. Tím by se vysvětlilo, proč paní Militká nebyla do „případu“ policií vůbec zatažena. Předtím ještě řekl o Dvořáčkovi Kunderovi, který měl jako studentský funkcionář koleje na starosti. Asi proto, aby ani on neměl nepříjemnosti.

Tím se ovšem součástí maléru stal i sám Kundera. Jeho povinností bylo dbát na kolejní pořádek. Měl už na krku pořádný průšvih a další by mu způsobil existenční nepříjemnosti. Musel si tedy aspoň udělat alibi. Šel na policii, oznámil v podstatě jen to, že na koleji se pohybuje osoba, která tam nemá co dělat, a uvedl i její jméno. Věděl přitom, co je Dvořáček zač a co ho v případě dopadení čeká. Dá se předpokládat, že v době, kdy Kundera na „bezpečnost“ dorazil, byli už „příslušníci“ zevrubně informováni. Kundera se poté s Dlaskem přestal stýkat, octl se díky němu nedobrovolně v příběhu, v němž být nechtěl.

V příběhu hraje daleko větší roli než komunistický fanatismus strach. Strach pochopitelný. Strach ovšem není sám o sobě společensky nosný faktor. Ty lidi je snad možné litovat, ale nic víc.

Pokud tomu tak bylo, pak ze všech výše uvedených účastníků příběhu jediný Dvořáček šel do věci cílevědomě, věděl, co a proč riskuje. Nechci ho heroizovat, jen to konstatuji. Ostatní účastníci se jeví jako nešťastní čičmundové, které semlela historie. Zároveň malinkou troškou přispěli k hrůznosti té doby.

17. října 2009