ARCHIV

Bilance na prahu okurkové sezóny

Zdá se, že v České republice vypuknou krátké politické prázdniny. Po nich se rozhoří poslední bitva o bytí a nebytí vládní koalice. Těsně před nimi se vládní koalici podařilo protlačit do druhého čtení zákony, týkající se reformy veřejných financí. Není to až tak velký úspěch. Kdyby odpůrci reformu zabili nyní, její navrhovatelé by jim právem vytýkali, že návrhy nedovolili ani projednat. A reformu mohli nyní zabít jen její odpůrci z řad vládní koalice. Opozice „vnější“ i „vnitřní“ se naopak jistě těší na to, jak se vyřádí ve změti pozměňovacích návrhů, na terénu kde se daří neveřejným domluvám a zákulisním intrikám.

Vládní koalice přišla vystoupením poslance Hojdara z klubu ČSSD o většinu v parlamentě. Hojdarův odchod je ovšem spíš jakousi demonstrací. Hojdar licituje stejně jako Hana Marvanová. Přitom se může ukázat, že reformu nakonec potopí jiní, kteří dnes způsobně sedí v poslaneckých lavicích ČSSD nebo koaličních stran.

Labilita vlády a politické situace ovšem roste. Přispěli k ní i Špidla a Sobotka, když vyhlásili, že pokud nebudou reformní návrhy přijaty, ohrozí to samu existenci vády. Zřejmě tak chtěli upevnit kázeň ve vlastních řadách.

Ve skutečnosti takový rozval vlády by byl nejpohodlnější pro opozici mimo ČSSD i pro tu v rámci ČSSD. Nemusela by totiž hnout prstem. Pokud by se mělo v parlamentu hlasovat o nedůvěře vlády, zvedli by pro ni ruku nejspíš jen poslanci ODS (přitom k vyslovení nedůvěry je zapotřebí většina 10 1 poslanců). Pro všechny strany vládní koalice je taková přímá akce nebezpečná pro rizika, která se na pád vlády vážou, a z vyjádření KSČM se dá soudit, že i ona by byla velmi zdrženlivá. Kdyby se hlasovalo pozitivně, o důvěře vlády, těžko by si opozice mohla dovolit hlasovat jinak než proti, a osud vlády by ležel v rukou poslanců koalice. Ti, kteří by chtěli vládu potopit, by se octli v nepříjemné situaci: bylo by na ně příliš vidět a museli by mít velmi přesvědčivé důvody.

Zbývá třetí možnost, že vláda prostě zkolabuje v tahanicích o jednotlivé prvky reformy, v síti pozměňovacích návrhů. To se nedá vyloučit: na jedné straně jsou proti ní „levičáci“, a to i v jejích vlastních řadách. Bojí se dalšího propadu preferencí, které mohou přinést nepopulární opatření. Na druhé straně „pravice“ včetně koaličních partnerů, kteří si také musí zachovat před voliči jakous takous tvář. Špidla stojí na dvou rozestupujících se židlích. ODS s krizí tohoto typu zjevně počítá, byla by pro ni nejjednodušší: mohla by jen čekat, až jí moc jako zralá hruška spadne do klína a nanejvýš tomu tu a tam pomoci nějakou zákulisní pletichou. Vypadá to svůdně a pohodlně: život však bývá nepřátelský k takovýmhle vyčůraným plánům a může jejich strůjcům připravit velké překvapení.

Přesto nejsou vyhlídky vládní koalice dobré. Je svým způsobem dědičkou někdejšího Občanského fóra. Charakterizuje ji chaotičnost, nesourodost a politický amatérismus. ČSSD se svou nesmiřitelnou vnitřní opozicí trochu připomíná VPN v době, kdy byl Mečiar ještě jejím členem, ale už zahájil svůj pochod k moci. KDU má jako vždy dvě želízka v ohni: Svobodu pro tuto koalici, Kalouska pro tu příští. US-DEU se v současně může vykázat jen rekordně nízkými preferencemi, Hanou Marvanovou a patrně nejslušnějším předsedou ve své krátké historii – Petru Marešovi bohužel chybí charisma politického lídra a za slušnost si u nás ještě nikdy nikdo nic nekoupil. Chybí jasný, přehledný politický program a integrující osobnost: vazby na v tuto chvíli již jen virtuálního prezidenta Havla ji nemohou nahradit.

Naopak ODS, KSČM a disidenty z ČSSD pojí společná národovecká emancipační ideologie: jejím jádrem je obhajoba státní suverenity proti nepřátelům. Nepřátelé jsou historičtí (šlechta, katolická církev a Němci, zejména sudetští) i současní (federalisté z Evropské unie). V druhém plánu nynější vláda, která jim nadbíhá. Je to ideologie zhoubná, ale přitažlivá. Mají i vedoucí, integrující osobnost, nynějšího prezidenta: aspoň dočasně se s ním smíří i KSČM a „levice“ ČSSD.

Toto uskupení není demokratické v pravém slova smyslu. Kdyby se dostalo k moci (komunisté se na ni samozřejmě přímo podílet nebudou) změní se výrazně politická atmosféra v zemi. A má významné předpoklady k tomu, aby se k moci opravdu dostalo.

Mladá fronta Dnes 28. července 2003