ARCHIV

Polez ven, srabe

Jevgenij Zamjatin to neměl na Rusi za báťušky Stalina lehké. Byl přívržencem Lva Davydoviče a věřil v permanentní revoluci. Z jakéhosi rozmaru ho starý vrahoun nedal utratit, naopak: vybavil jej cestovním pasem a propustil na Západ. Díky tomu obdaroval své vděčné čtenáře, k nimž patří i editor Událostí, mj. i znamenitým románem „My“. Je to utopie orwellovského ražení zhruba deset let před Orwellem. Vypráví o jakési totalitní diktatuře a skupině spiklenců, kteří ji chtějí změnit. Pochopitelně je pochytají a jak to v takových diktaturách, zvláště ruského typu, bývá zvykem, jsou podrobeni právu útrpnému, aby na sebe řekli to, co vědí, a pokud možno i to, co zatím ještě nevědí. Výslech spočívá v tom, že se delikvent umístí pod velký skleněný poklop, z něhož se pomalu odčerpává vzduch, dokud se nepřizná. V případě nutnosti se postup několikrát opakuje. Vedoucí skupiny, mladá dáma, se vytrvale odmítá učinit doznání. „Ostatní byli čestnější“, praví autor, „přiznali se už při prvním mučení.“

Zamjatin velmi hezky předvádí převrácený slovník bolševické éry, v němž selhání platí za počestnost a naopak. Tenhle převrácený slovník máme za půlstoletí strávené v Rusku zadřený za ušima a vůbec si to neuvědomujeme. Například: tisícihlavý dav rozparáděných chasníků, posilněných samohonkou, vyzbrojený shnilými vejci, brambory a rajčaty, vyvolává ministra zemědělství, aby si to s ním vyříkal. „Polez ven, srabe!“

To je zajímavé: skutečnost, že před ně nepředstoupí jeden jediný člověk, nad nímž by v tu chvíli měli spolehlivě vrch, berou jako zbabělost. Fakt, že si nechali od svých nadřízených zaplatit výlet do Prahy s tím, že tam udělají trochu svinčíku a randálu, je přinejmenším normální. Představme si jednoho z Jánošíků, jak říká svému bossovi sám samojediný z očí do očí: do toho nejdu, šéfe, to je svinstvo. Jde to ztuha, že?

Naše polodemokracie má výrazně rumcajsovské rysy. Když jsme v houfu, můžeme to těm „nahoře“, „pánům na ministerstvu“, pěkně zavařit. Polez ven, parazite, placený z našich daní, ty musíš být statečný až na půdu, my jsme pracující, a proto si teď, v houfu a ožralí, můžeme dovolit zbaběle se schovat za anonymitu davu.

V české národní opeře Braniboři v Čechách (otextoval ji, což jistě není náhoda, pozitivně lustrovaný Karel Sabina) zpívají předchůdci našich demonstrantů: „my nejsme lůza, my jsme lid“. A je dobře, že to tolik zdůrazňují. Jinak by si toho totiž nemusel nikdo všimnout.

8. prosince 2002