Dekrety jsou neomluvitelné

Václavu Klausovi patří nechtěná zásluha za to, že opět přivedl na světlo boží za živa pohřbený případ vyhnání sudetských Němců. V Mladé frontě Dnes z 13. října t.r. ho ve svém článku zmiňuje Jaroslav Sovinský (Prezidentovy námitky lze pochopit). Píše tam mj.: „Je třeba vyvrátit mýtus, že Němci byli odsunuti podle dekretů. To se stalo rozhodnutím postupimské konference. Dekrety na to jen reagují.“ A dále: „Dekrety navíc nepůsobí plošně. Počítají s tím, že se nebudou vztahovat na osoby, které se aktivně postavily za zájmy Československé republiky.“

K tomu za prvé: je naopak třeba neustále vyvracet mýtus, že o odsunu rozhodla Postupimská konference a dekrety na ní reagují. Dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů byl vydán 19. 5. 1945. Dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ byl vydán 21. 6. 1945. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb.o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byl vydán 2. 8. 1945. O „transferu“ Němců se hovoří v článku XIII. Závěrečné zprávy Postupimské konference z 2. 8. 1945, kde se praví: „Tři vlády posuzovaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“ Zmíněné dekrety tedy mohly být těžko reakcí na něco, co bylo usneseno až po nich, a z formulace Zprávy (uznaly… že bude třeba odsunout) je zjevné, že mocnosti jen požehnávají rozhodnutí příslušných státních orgánů. Ostatně, odsun ve své divoké fázi byl v ČSR už dávno probíhal, jen ho před Postupimí z opatrnosti zastavili.

Za druhé: Dekrety se týkaly Němců (a Maďarů), přičemž kritériem bylo to, zda se dotyčný při sčítání lidu počínaje r. 1929 přihlásil k dotyčné národnosti nebo se stal členem národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby té které národnosti. Občanství (a majetek) se zachovával osobám, „které prokáží, zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému, a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“ (u zemědělských konfiskací se natvrdo požadovala účast v odboji). Čili: šlo o kolektivní vymezení viny (Němci a Maďaři), ti, kteří chtěli být vyňati, o to museli osobně požádat (presumpce viny), přičemž o vynětí rozhodovaly správní orgány. Základem trestního postihu bylo něco, co ve své době nebylo trestné, tj. přihlášení k národnosti nebo činnost v legální politické straně (retroaktivita).

Dekrety lze chápat jako „reakci na Mnichov a druhou světovou válku“. Jistě. Ale byla to reakce ohavná a neomluvitelná. Dnes se v souvislosti s Klausovou podmínkou pro ratifikaci Lisabonu diskutuje o tom, zda se „máme bát“, nebo „nemáme bát“ prolomení Benešových dekretů. Je to debata uličníků, kteří rozbili kamenem okno a nevědí, zda to na ně praskne. V prohlášení hnutí Antikomplex zveřejněném v témže čísle MfD se konstatuje, že „majetkové nároky sudetských Němců nemají šanci na úspěch“, a že nás Klaus staví „do role zakomplexovaných ustrašenců, kteří se pořád ještě bojí hrstky bavorských důchodců“. Jistě, bát bychom se neměli. To co jsme jim kdysi uzmuli, nám už nikdo nevezme. Ale měli bychom se před nimi aspoň pořádně stydět. Škoda, že o tom není v prohlášení Antikomplexu ani slůvko.

Mladá fronta Dnes 15. října 2009