Čeští politici v černém lese

Prezident Klaus zformuloval svůj požadavek na jakýsi český dovětek k Lisabonské smlouvě. Obává se totiž, že Soudní dvůr EU bude zkoumat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích EU v souladu s Listinou lidských práv EU. To by umožnilo „vysídleným“ sudetským Němcům obcházet české soudy a uplatňovat své majetkové nároky přímo u Soudního dvora. Žádá proto pro ČR výjimku, jakou už před dvěma lety získala Velká Británie a Polsko. Totiž konstatování, že pokud se ustanovení Listiny vztahují k národnímu právu země, smí se (v určitých případech) aplikovat jen v rozsahu, jaký právo té země připouští .

S Klausovým požadavkem se zatím jednoznačně ztotožnili jen komunisté. ČSSD ústy svého předsedy tvrdí, že nesdílí Klausovy obavy, rovněž ODS se neobává prolomení Benešových dekretů. Lidovecký předseda Svoboda je přesvědčen, že Klausův postoj je dávno vyvrácen. Vláda ČR si nemyslí, že by „riziko“ bylo reálné. Vyjádření předsedy TOP09 Schwarzenberga je poněkud pythické, nejostřejší byli zelení – předseda Liška hovořil o „primitivním nacionalismu“.

Odborníci konstatovali že retroaktivní použití Listiny je vyloučeno a že úkolem Soudního dvora EU není zabývat se stížnostmi soukromých osob.

Ale i z politických důvodů je něco podobného vyloučeno: EU stojí na „výsledcích 1. a 2. světové války“ a má panickou hrůzu z toho, že by se někdo pokusil tuto křehkou stabilitu narušit.

Jenže v tom není podstata věci. Podstata věci je, že Klaus se „obává“, kdežto ostatní ne, nebo aspoň ne v té míře. Důvodem obav je zásada Listiny „vlastnictví majetku je nezpochybnitelné“. Tato zásada představuje ve své všeobecnosti pro ČR jakési nebezpečí. V r. 1945 byla určitá skupina lidí, vybraná kolektivně, o veškerý majetek připravena. Výjimky byly poskytovány na základě presumpce viny, vina byla konstatována na základě něčeho, co nebylo ve své době trestné (opce pro německou národnost od r. 1929). Zásada tedy podle politiků platí v ČR jen v omezeném smyslu slova, a otázka je, zda se proto máme bát, nebo ne. Čeští historici dospěli k závěru, že lidská práva v tomto pojetí v roce 1945 ještě neplatila. To je směšné, protože bylo porušeno přikázání „nepokradeš“, které platí už pár tisíc let.

Klaus na základě strachu svolává národ v jeden celek v odporu k EU (cítí správně, že by tam např. ve vztahu k přikázání nepokradeš nemusela panovat vždycky taková tolerance jako u nás). Plné kalhoty jsou nejlepším předpokladem fanatické jednoty. Jeho odpůrci tvrdí, není se čeho bát, chovají se jako ti, co v černém lese pískají nebo zpívají, aby zaplašili strach. Evropa nám to strpí.

Jistě, Evropa nám to strpí, co jí zbývá. Jenže to je úplně, ale úplně falešný postoj. To, že se některé chyby a hříchy minulosti, dokonce snad většina hříchů minulosti, nedají napravit, neznamená, že nebyly. Měli bychom mít odvahu si je aspoň přiznat – už jen proto, abychom někdy v budoucnu nebyli v pokušení si je zopakovat. Abychom vystoupili z pochybného společenství těch, co přikázání „nepokradeš“ neberou zase až tak vážně. Není vyloučeno, že pokud bychom to udělali, nemuseli bychom se strašidel minulosti tolik bát, prostě proto, že by přestala být strašidly.

Lidové noviny 12. října 2009