Opravdu nám nic jiného nezbývá?

Fischerově vládě po úspěchu Janotova balíčku zjevně narostl hřebínek (ostatně, nepřeceňuje se ten Balíček tak trochu? Není to ekonomická všehochuť, která může být horší než každá z krajností, které jsou v ní namíchány?) Růst sebevědomí se zrcadlí ve způsobu, jak si naplánovala svou budoucnost.

Vláda především doplní své programové prohlášení. Její mandát se totiž proměnil tím, jak se neplánovaně prodloužilo její volební období.

Premiér hodlá provést personální změny. Nebudou drastické, ale taky ne jen kosmetické.

A konečně, vláda nepožádá o důvěru, shledává to nadbytečným.

Premiérovo zdůvodnění zní: země potřebuje obnovit mandát vlády a dát jí prostor pro seriozní práci. Jak pan Fischer ví, co země potřebuje? Praštilo ho to přes nos, když k ní přivoněl? A celé to nám pamětníkům připomíná pověstný „klid k tvořivé práci“.

ODS, rozdrážděná některými kroky ministra Peciny, vedla nějakou dobu svalnaté řeči. Vypadalo to na konflikt. Moc dlouho ale nevydržela. Teď vládne na politické scéně „konsensus“ a idyla.

Z vyjádření politiků zní však také jistá úzkost. Ondřej Liška například tvrdí: „Nyní je třeba se zdržet jakýchkoli kroků, které by vychylovaly politické poměry na jednu či druhou stranu“. Podle Karla Schwarzenberga by vláda měla mít co nejširší a nejsilnější mandát, a „my politici bychom měli být velice zdrženliví v pokusech ji ovlivnit, měli bychom ji nechat pracovat“. Předseda ČSSD Paroubek volá po kompromisním programu, který by vláda měla prosazovat ve prospěch země.

Úsilí takto načrtnuté pak pan Liška nazývá „konsolidací poměrů“.

Konsolidace, jak z citovaného vyplývá, je ovšem dosti skrovná. Pánové se zjevně obávají, že stačí, aby se někdo vlivný uprdl, a celá stavba se zhroutí jako domeček z karet. Také je obtížné zbavit se podezření, že důvody, které nakonec k idylické shodě vedly, jsou v podstatě populistické. Díky štvanicím v tisku (zejména v MfD) dostali politici jako třída cejch zkorumpovanosti. Zdá se, že se s tím smířili: ano, milí voliči, nejsme nic moc, jak si správně myslíte; proto se nějakou dobu nebudeme do ničeho plést a doufáme, že si Vás tím do voleb udobříme (velmi se mi chce dodat – pak už vás nebudeme tolik potřebovat).

Máme tedy vládu odborníků, zde je třeba se zastavit. Naše společnost je polarizovaná: na jedné straně je člověk z ulice (chce se mi říci „pracující“), na druhé „politik“. Politici jsou zkorumpovaní, lidé z ulice (já, ty, my) samozřejmě nikoli. Zvláštním případem člověka z ulice je odborník. Odborník je člověk z ulice, který na rozdíl od nás něčemu rozumí (například makromolekulární chemii nebo výrobě atomových reaktorů). Proto je z hlediska zkorumpovatelnosti mimořádně důvěryhodný.

Je pozoruhodné, že se veřejnost mimořádně nevzrušuje případnou zkorumpovaností kapitánů podnikání (státního, polostátního, soukromého) – ovšemže některých – nebo zkorumpovaností českých historiků (také některých). Zjevně ji u prvních předpokládá a nepovažuje ji za tak nebezpečnou jako u politiků, druzí jí připadají příliš bezvýznamní (uvádím obě profese jen jako příklad, ovšem).

Nebývalé je ovšem zdůvodnění náhlého konsensu politických špiček: nic jiného nám nezbývá, k této vládě neexistuje alternativa. To je dobrovolná rezignace politiků na dělání politiky. Protože dělat politiku znamená hledat a nalézat alternativy. A vypadá to, že rezignace je motivována populisticky. Lid Fischera a jeho vládu miluje.

Na tomto podivném základě vznikla jakási Národní fronta (prozatím do voleb, pokud je Ústavní soud zase neznemožní). Vypadá to, jako by se poučila z minulosti: komunistický čert zůstal mimo hru (z vlastního rozhodnutí). Zúčastnění hejlové předpokládají všeobecnou dobrou vůli – proč? Oč je pan Paroubek důvěryhodnější než komunisti? Proto, že je trochu jiný? Jeho úmysly jsou nejasné a temné. A účast paní Zubové v nynější NF z ní předem dělá frašku.

Vláda, kterou toto zvláštní společenství vyprodukovalo a udržuje při životě, není nepolitická, ale jen netransparentní: není vidět, jak Paroubek strká prsty do vnitra a Topolánek do spravedlnosti. Je to jakési černé divadlo. A co oko nevidí, srdce nebolí.

Ve skutečnosti tato vláda nic podstatného dělat nemůže. Může dělat jen to, na čem se dohodne Národní fronta, která není schopná se dohodnout takřka na ničem. Nicnedělání je základní podmínka popularity každé české vlády. Bohužel, vláda soustavně nic nedělat nemůže. Vydrží jí to aspoň do května?

Teze, na níž je postaven nynější politický konsensus – „není jiné alternativy“ – je nemravný nesmysl. Samozřejmě, jako vždy je spousta alternativ, kdo hledá, najde. Co kdyby například ODS vystoupila z Národní fronty, prohlásila, že za to, co je v jejím rámci možné, nemůže nést odpovědnost. Každá vláda potřebuje slušnou opozici, my ji budeme. Rádi umožníme její existenci, protože bez vlády země být nemůže; nesvrhneme ji, ale to je na těch příštích pár měsíců do května tak asi všechno.

ODS to ovšem samozřejmě neudělá. Novodobá česká politická tradice to nedovolí. Její základy byly položeny v první polovině šedesátých let minulého století, za Antonína Novotného. Tehdy se mezi sebou bili vnitrostranická (komunistická) opozice s lidskou tváří a „konzervy“ ze stranického aparátu. Tato válka byla skutečným semeništěm shnilých kompromisů. Tenkrát, a taky dnes, platilo a platí: může se stát leccos, ale nejspíš nic kloudného.

11. října 2009