ARCHIV

Dilema války

Ti proti a ti pro

Odpůrci války, tak jak je zná současná západní civilizace, se dělí v zásadě na dvě skupiny. První má taktický charakter, jde zpravidla o oponenty globální role USA. Je to komunistická a socialistická levice, skalní evropští federalisté, kmenoví pracovníci OSN, Arabové, v mnoha dimenzích Rusko a silné asijské státy. Tuto skupinu lze chápat jako reprezentanty protichůdného zájmu, který nám může a nemusí být sympatický.

Druhá skupina má moralistní charakter. Sdružuje všechny, kteří se domnívají, že válka je nepřijatelná principielně. Jsou zde bojovníci za lidská práva, multikulturalisté, některé církve, humanitně orientovaní učenci, pacifisté, studenti a celebrity z rodu hollywoodských hvězd.Tato skupina je vlivným článkem éry všeobecného a rovného volebního práva. Není nijak nová. Kdysi, před druhou světovou válkou, požadovala odzbrojení Francie a Velké Británie. G. B. Shaw jí říkal „loutková armáda dobroty“. Po válce mnozí z této „armády“ podporovali komunisty, čímž se dramatikova charakteristika ukázala být vyčerpávající.

Příznivci války jsou ve sporu s odpůrci-taktiky, odpůrci-moralisty či s oběma najednou a tvoří jejich tu taktický, tu moralistní protipól. Zvláštní podskupinu tvoří obchodníci se zbraněmi. Ti obchodují se smrtí. Nijak z toho ovšem automaticky nevyplývá, že jsou prosti mravních pohnutek, stejně jako nelze vynálezce atomové bomby automaticky obvinit, že je cynická zrůda.

Mezi touto pestrou skrumáží různých zájmů a pohnutek stojí lidé, kteří se musí rozhodnout. Politici a stratégové. Jejich volba bude mít neodvolatelné důsledky. Neboť zatímco špión zůstane v pozadí a intelektuál svá tvrzení pozmění podle výsledků válečných operací, oni ponesou odpovědnost.

Kdy tedy?

Kdy tedy smí právní stát válčit? Mohlo by se zdát, že odpověď leží v západní tradici racionalismu a práva. Tedy – válka se musí vyplatit a musí být oprávněná. Tento absolutní postoj hlásají mediální internacionalisté typu Jeffrey Sachse („největší šancí je rychlá a úspěšná válka, kterou neochvějně a výslovně podpoří OSN“) a právní perfekcionisté.

Tyto nerealistické postoje vytvářejí nerozumná očekávání. Předně: náklady války nelze nikdy dopředu odhadnout. Lze je pouze ignorovat v případě, že válku povede globální suverén vůči značně slabší zemi či koalici bez silného spojence. Taková situace platila za kampaně USA v Perském zálivu. Za posledních deset let se však stabilizovalo Rusko a Čína se stala velmi mocnou. Globální suverén již neexistuje. Vstupujeme do éry hledání mocenské rovnováhy, která ignoraci nákladů znemožnila.

Debaty o jednoznačné podpoře OSN patří do arzenálu právních alibistů. Tito právníci – politici nikdy nic neriskují a proto přežijí všechny dějinné zvraty. Dovedně zakrývají fakt, že OSN je k takové podpoře zcela nezpůsobilá. Neboť jde napříč zájmy a civilizacemi, jejichž nepřátelství roste. A heslo „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ je zde podivuhodně svěží.

Právní stát musí válčit tehdy, když je to třeba. Pokud je země v zásadě morálně i ekonomicky na úrovni (případ současných USA), jsou počitatelné položky ekonomie a práva druhořadé. Do popředí vystupuje ono „je třeba“ patřící do hájemství intuice, kterou politik buď má nebo nemá. Má-li ji, stává se z hlediska historie velikánem. Jako třeba druhořadý herec Ronald Reagan. Nemá-li ji, stává se tragickou a směšnou figurou. Jako třeba vzdělaný a zkušený Neville Chamberlain.

Je jistě smutné, že osudové akty světové politiky závisejí na nahodilostech a nikoli na spočitatelných položkách, které osudová rozhodnutí demokratických státníků pouze podkreslují. Ale tak už je svět zařízen.

Zdeněk Švácha