Politický kýč

Bezprostředně poté, co se vyhrotil konflikt mezi Ústavním soudem na jedné straně, prezidentem a parlamentem na straně druhé, rozvinula se mohutná mediální kampaň (zvlášť se v ní vyznamenala MfD). Líčila střetnutí éterických bytostí z ÚS s nízkými a podlými politiky, kterým nešlo o nic jiného než o prosazení svých přízemních hmotných zájmů, byť i za cenu brutálního znásilnění naší panenské Ústavy. Těžko se ubránit poznámce, že v ÚS sedí několik lidí, kteří byli po léta činní v praktické politice, a to včetně samotného předsedy, a především, že stanoviska Ústavního soudu jsou kritizovatelná, a to úplně stejně jako stanoviska „politiků“. Od toho máme, podobně jako všechny civilizované země, ústavně zakotvenou svobodu projevu, která dokonce jakž takž funguje i v praxi.

Další kýčovitá story vypráví teď o konfliktu „nepolitické“ Fischerovy vlády opět s nehodnými „politiky“. Rozvíjí ji (jako jeden z mnoha) Jiří Hanák v sobotním Právu. „Vláda premiéra Fischera si získala oblibu a důvěru občanů. Asi proto, že pracuje bez skandálů a hasí finanční požáry, způsobené vládami předcházejícími.“ „Politici“ se zatím vyžívají v nenávistných hádkách.

K tomu se dá leccos podotknout. Za prvé, podíl „předchozích (českých) vlád“ (je hezké, že to tentokrát Hanák podle svého zvyku nahází jen na Topolánka) na světové finanční a ekonomické krizi byl víc než skrovný. Za druhé, vláda má za sebou čtyři měsíce plnohodnotného vládnutí (důvěru získala 6. června). Za třetí: vláda vznikla na základě dohody politických stran a politické strany do ní nominovaly své kandidáty. A za čtvrté, vláda je zodpovědná „politickému“ parlamentu, který je bohužel právě teď, aspoň pokud jde o Poslaneckou sněmovnu, nefunkční.

Z toho plyne: její mandát je křehký, přijímá politická rozhodnutí. Jako „nepolitická“ se jeví jen kvůli nefunkčnosti Poslanecké sněmovny. Nefunkčnost PS je nebezpečná, protože vláda není dostatečně odpovědná a není dostatečně pod kontrolou - totiž pod kontrolou veřejnosti, kterou vykonává veřejností pověřený parlament.

Vypadá to, že lidé mají zalíbení v politice, která by se jaksi dělala sama, takže občan by se o ni nemusel vůbec starat – a taky by za ni nenesl vůbec žádnou zodpovědnost. Dělali by ji „odborníci“ – bytosti podobně nadpozemské jako soudci Ústavního soudu. Přitom v běžné politice, jak se provozuje např. v Evropě a USA, se od občanů nechce zas až tak moc. Jen aby si zodpovědně vybrali ty, kdo je v politice budou zastupovat (zastupitele), a aby zastupitele průběžně kontrolovali. Průběžná kontrola probíhá v první řadě prostřednictvím fungujících politických stran. Stav politických stran u nás zrcadlí naprostou politickou nezodpovědnost veřejnosti. Na rozdíl od situace za první, dokonce i třetí republiky, a na rozdíl od situace ve většině západoevropských zemích, jsou co do členské základny přinejmenším pětkrát menší (což mj. umožňuje manipulovat volby nejvyšších orgánů příležitostným náborem potěmkinského členstva z řad sociálně slabých občanů). Sdružují především lidi upnuté na politickou kariéru, potenciální generály, kterým chybí řadoví pěšáci – to znamená ti, kteří by do stran nevstupovali jen a jen z těchto praktických pohnutek, ale (především) ze sympatií a z programových důvodů. Řadové členstvo je od toho, aby dávalo na své volené čelné představitele pozor. Čím méně ho je, tím větší libovůle.

Lidé rezignují na výkon svých občanských práv (značná část už ani nechodí k volbám) a o to víc se věnují planému remcání. Média jim vycházejí vstříc a ještě je v tom podporují. Politicky pracovat – tj. ne jako prezident nebo premiér, ale jako řadový člen někde ve Zlámané Lhotě – nechce nikdo. Jak by ne, remcat je pohodlnější. Česká demokracie tak vypadá jako parodie na demokracii starověkou. Malý okruh „angažovaných“ občanů s artikulovanými politickými zájmy, a kromě toho už jen masa otroků, kteří občanská práva, a tedy ani politické zájmy nemají a tak jim nezbývá než remcat. Rozdíl tu ovšem je: u nás se lidé stávají otroky svobodně, z vlastního rozhodnutí.

Demokratická politika je taková, kde je každý veřejně činný člověk („politik“, „odborník“, soudce) taky pod veřejnou kontrolou. Demokracii nedělají odborníci, ale laici. Lidé veřejně činní nejsou zavázáni řídit se do slova a do puntíku tím, „co chce lid“, ale mají povinnost svůj postoj, pokud se v tom či onom od „vůle lidu“ (tj. převažujícího veřejného mínění) odchýlí, veřejnosti vysvětlit a přesvědčit ji. Pokud se jim to nepovede, končí. Aby to bylo možné, musí ovšem nějaká veřejnost existovat. U nás existují všechny formální předpoklady k tomu, aby takový systém fungoval, chybí však, jak se zdá, veřejná vůle. Bez ní to bohužel nejde.

Klasický příklad toho, k čemu vede politika pojatá jako kýč, je bolševismus, jak se u nás postupně uplatňoval v letech 1948. prosazoval se plíživě, a ti, co ho pomáhali uvést v život, o tom často ani nevěděli. I politicky vlivní lidé jako prezident Benmeš cítili nutkavou potřebu vylepšit a zjednodušit politický systém (tj. snížit počet politických stran). Komunisté to dovedli k dokonalosti a prakticky zakázali všechny kromě té své. KSČ ovšem pak už nebyla politická strana, ale zhmotněný výraz jednotné vůle lidu. Jakmile se takto prosadila, nebyli už vlastně žádní lidé zapotřebí, stačil byrokratický a mocenský aparát pro manipulaci veřejností.

Pozoruhodné je, že když se v listopadu 1989 pokoušel Václav Havel a jeho lidé vymyslit něco, co by se vyhnulo chybám, jimiž byla údajně zatížena „formální“, buržoazní demokracie (intence je stejná jako ta, kterou sledoval Edvard Beneš) vymyslili Občanské fórum, pokud jde o organizační strukturu, jakousi parodii na KSČ. Mělo aparát, ale žádné členstvo (KSČ pro forma členstvo ještě měla, pouze si členstvo v podstatě volil aparát, nikoli naopak). Aparát měl za úkol manipulovat veřejnost. K politickým aktivitám se měli lidé sdružovat ad hoc, při konkrétních příležitostech (a protože to někdo zorganizovat stejně musí, otvíral se pro aparátčíky z OF široký prostor). Aparát se nejprve revolučně utvořil, pak se ve volbách nechal zvolit. Mezistupeň členstva politických stran mezi aparátem a veřejností chyběl, tudíž chyběla i průběžná kontrola. Celý projekt ztroskotal na tom, že se lidé pro projekt získání, tedy sám aparát OF na okresní a krajské úrovni, se proti této roli vzbouřil. Dnes, jak se zdá, by to už málokomu vadilo. Myšlenka „osvícené diktatury“ (například „odborníků“) je nám už zase blízká. Jistě, podíl české politiky na tomto stavu je velký, nechci ji idealizovat. Hlavní problém je však alibismus české „občanské společností“, která se vlastně neskládá u občanů v pravém slova smyslu, ale nese v sobě mohutná rezidua otrocké (možná by bylo přesnější říkat „mužické“) mentality.

Na závěr ještě tři poznámky. Tvrdit, že demokracie je vláda lidu ve smyslu „vláda většiny“ je velmi nepřesné. Demokracie je soubor technik, jejichž smyslem je uskutečnit vládu pravdy a spravedlnosti, a to i tenkrát, když jí „lid“ není (aspoň zpočátku) nakloněn. Východiskem je přesvědčení, že pravdy a spravedlnosti se nejlépe dobereme ve svobodné diskusi („demokracie je diskuse“) a že diskuse vyžaduje zodpovědnost a odvahu zúčastněných. Hlavní myšlenkou knížky J. F. Kennedyho o politické odvaze je, že rozvoji demokracie přispívají i lidé, kteří zastávají mylná či problematická stanoviska – tenkrát, pokud je zastávají důsledně, se vší vážností a bez ohledu na oběti. Nutí protivníky, aby je vzali vážně a zdokonalili své myšlenky a argumenty.

Za druhé, demokracie stojí na optimistickém přesvědčení, že je šance přesvědčit většinu o tom, co je pravdivé a spravedlivé.

A klonečně: evropská liberální a demokratická politika stojí na křesťanských základech. Přesněji řečeno na víře v Boha, ne ve smyslu nějaké neurčité „vyšší bytosti“, nýbrž Boha Starého a Nového Zákona. To je v podstatě technická poznámka: bez toho demokracie nefunguje, stejně jako spalovací motor nefunguje bez paliva nebo nefungoval by, kdyby byl ze dřeva. V Česku lidé tuto víru ztratili. Proto je tak obtížné, ne-li nemožné, tu demokracii trvale zavést.

4. října 2009