Proč je třeba přijmout Lisabonskou smlouvu

Někdy v létě dostal prezident Klaus dopis od předsedy britských konzervativců Camerona. Toryům by vyhovovalo, kdyby bezprostředně po britských volbách nebyl proces schvalování Lisabonské smlouvy ještě uzavřen. Po jejich volebním vítězství (které se očekává) by vypsali referendum, v němž by smlouva byla odmítnuta. Dopis neobsahuje žádnou přímou výzvu, aby Klaus Lisabon neratifikoval. Český prezident přijetí dopisu potvrdil. Podle něho signalizuje, že to konzervativci myslí se svým odporem k Lisabonské smlouvě vážně.

Stanovisko ODS (aspoň pokud můžeme brát vážně Jana Zahradila) je alibistické: strana nemá žádné instrumenty na ovlivnění prezidenta. Lisabonskou smlouvu přijali se skřípěním zubů (skřípění zubů je, jak se zdá, nová hlasovací technika ODS).

Postoj britských konzervativců k Lisabonu je pochopitelný a legitimní. Vzhledem k politické váze, poloze i historickým tradicím své země si mohou vybírat: spolehnou se na rozhádanou Evropu, jejíž významné země leckdy ovládají kuriózní samovládci (Sarkozy, Berlusconi), v níž opět vane duch appeasementu a v níž jsou navíc ve vztahu k Velké Británii občas cítit stopy mindráků? Nebo dají přednost tradiční úzké spolupráci s USA? (Svou roli hraje zjevně i tradiční nedůvěra k Německu, s níž by naopak šedesát čtyři let po válce asi měli něco dělat).

Česká republika je naproti tomu malá, politicky nestabilní země na periferii západní Evropy. Obtížně a v poslední době s velkými regresy se prokousává k demokracii. (Přitom není hanba být malý , jen o tom člověk musí vědět, a taky není hanba být zaostalejší než někdo druhý - když o tom víme, můžeme se snažit s tím něco dělat). Naše volba je jiná než volba pana Camerona. Je to volba mezi relativně lepším a úplně špatným. Na jedné straně EU s mnoha chybami (demokracie má chyby), na druhé Rusko, stoprocentně spolehlivé: kdo je malý a nepozorný, toho sežere. Tradičním omylem ruské politiky totiž je, že tak posiluje svou zahraničněpolitickou a vnitropolitickou stabilitu.

V této situaci česká parodie na britské konzervativce, rozvíjející se ve stínu Hradu, sní svůj sen o suverenitě srovnatelné s ostrovním královstvím. Tito lidé žijí v situaci roku 1945: na jedné straně západní anglosasští spojenci, na druhé spojenecké Rusko, uprostřed Evropy díra a zbořeniště, potenciální nebezpečí.

Přitom Američané z naší oblasti za našeho mohutného přispění víceméně vycouvali (krach radaru zapříčinil spontánní odpor drtivé části české veřejnosti) a Rusko hodlá citlivě využít podivného západního postoje k Německu (je pětašedesát let po válce udržováno ve stavu částečné nesvéprávnosti) k tomu, aby v něm získalo důležitého spojence (viz nedávné Putinovo vyjádření k versailleskému systému).

Za této situace nezbývá, než posilovat naše vazby se spojenci v EU včetně Německa (a trvat na tom, aby byla nadále posilována transatlantická spolupráce). A bylo by také dobré pokusit se zaplácnout tu díru, která v naší oblasti zůstala po staré monarchii, rezidua situace, kdy tu každý nenáviděl každého. Pokud se to podaří, máme do budoucna naději i na korektní, přátelské vztahy s Ruskem.

A proto je nezbytné ratifikovat Lisabonskou smlouvu.

Lidové noviny 1. října 2009