Vlci a ovce

Alexandr Mitrofanov cituje (souhlasně) v Právu z 25. září t.r. předsedu poslaneckého klubu KSČM Kováčika. Kováčik se vyjadřuje k protikrizovému balíčku ministra Janoty a říká mimo jiné: „Mám pocit, že tady došlo pouze ke stříhání ovcí a vlci zůstali neostříháni.“ Pan Mitrofanov si při té příležitosti povzdechl, že za pár týdnů to bude dvacet let od událostí, jejichž součástí byly široce sdílené naděje, že za nového režimu už nebudou ONI nahoře a MY dole, že tu nebudou vlci a ovce.

První otázka je, kdo jsou vlastně v tomto pojetí vlci a kdo ovce. K vlkům náleží, obecně vzato, bohatci. Také ústavní činitelé, kteří si nedostatečně snížili platy. Ovce jsou ti ostatní (přesněji asi my ostatní). Dřív se říkalo pracující, přesněji „poctiví pracující“, protože když někdo pracuje, neznamená to ještě, že má vyhráno.

Pan Mitrofanov si plete data. Revoluce, která chtěla zrušit osudovou hranici mezi vlky a ovcemi, neproběhla v roce 1989, ale o něco dřív, v roce 1948. Tedy přesněji řečeno, už předtím přerůstala, přerůstala, až v únoru 19489 definitivně přerostla. Její podstata spočívala v tom, že všichni, co měli nějaké chlupy (vlčí atribut) byli ostříháni. Vznikla společnost dohola ostříhaných, společnost ruského typu. Jejím základním kamenem je právě pracující (starší termín zní mužik). Kupodivu, rozdíl mezi vlky a ovcemi se ostříháním neodstranil, nýbrž jen dialekticky proměnil.

Ve společnosti dohola ostříhaných (tedy společnosti ruského typu) neexistuje soukromé vlastnictví. Co kdo má, má od cara báťušky a kdykoli o to může přijít.

Společnost má vojenskou strukturu. Od kmána po generalissima (není náhodou, že v carském Rusku měli i státní úředníci vojenské hodnosti). Přitom každý, včetně generalissima, může každou chvíli, při troše nepozornosti spadnout úplně dolů (v případě generalissima většinou nahoru, tj. na šibenici; u nás jsme neměli generalissima, takže to potkalo jednoho generálního tajemníka).

Při pohledu zdola nahoru v této mocenské pyramidě (každý, kromě nejvyššího, se může dívat nahoru) vidí člověk jen vlky. On sám je vůči nim v postavení ovce. Pěkným dokladem je Lavrentij Berija, který, když ho povolali k zamčeným dveřím od pracovny soudruha Stalina, jenž už dlouho nevycházel, a po jejich vyražení se ukázalo, že diktátor je už tuhý, zvolal prý pateticky: tyran je mrtev! Odtud mohutná vlna alibismu, která zaplavila např. naši společnost po listopadu: za všechno mohli ti, co byli vůči mně, ovci, vlci. Žili jsme najednou ve společnosti samých obětí.

Zároveň ovšem platí, že při opačném pohledu, dolů, je člověk vlk a vidí jen samé ovce. Může si dovolit všechno, i ten nejnižší, „koležskij registrator, počtovoj stancii diktator“, jak zní motto jedné Puškinovy povídky.

Tak vzniká společnost, v níž je každý vlk i ovce, diktátor i otrok. Je to systém složený z polovodičů: dolů se šlape, nahoru se hrbí hřbet. Organizace společnosti velmi jednoduchá.Bohužel se moc se neosvědčila, nicméně její fungování v letech 1948-89 zanechalo na české společnosti trvalé stopy.

Naopak převrat z roku 1989 byl (nedokonalý, jak vidno) pokus o obnovu společnosti, která stojí na docela jiných principech. Jejím základním kamenem je občan. Nedívá se na ostatní v zásadě ani nahoru, ani dolů, takže nevidí ani vlky, ani ovce, nýbrž takové jako jen on, bližní. Jsou mu rovni v v důstojnosti a v naději. Proto mimo jiné nemá neodolatelné puzení strkat nos nebo snad nedej Bože pracky do jejich kapes. Dokáže se smířit s tím, že ředitel ČEZ nebo premiér má víc než on. Má jiné starosti, než kolik mají druzí, svou práci, poslání, které za něj neudělá ani premiér, ani ředitel ČEZ.

Z toho je jasné, že rovnost v této společnosti má své meze: není to např. rovnost líných s pracovitými, blbů s chytrými, hajzlů se slušnými. Taková rovnost naopak začasto přežívá ve společnosti ruského typu – ne snad proto, že by ta společnost byla zločinná, nýbrž prostě proto, že je primitivní. Snad s ní Rusové jednou něco provedou. Držme jim palce, ale starejme se o tu svou.

28. září 2009