Únava ze svobody

Po listopadovém převratu, od něhož záhy uplyne dvacet let, se nakonec v české společnosti prosadila většinová vůle: je třeba vybudovat svobodnou společnost, postavenou na liberálních a demokratických zásadách (k nimž patří, mimo jiné, i svoboda vlastnit a podnikat). Zároveň se uplatnilo vědomí o tom, že se tím hlásíme k euroatlantickému okruhu, z něhož jsme kdysi – i vlastním přičiněním – vypadli, že odtud můžeme očekávat pomoc a podporu, pokud sami budeme schopni a ochotni v případě nutnosti pomoc a podporu taky poskytnout. Základní instituce, které taková společnost potřebuje, se taky podařilo vybudovat.

V posledních dnech a týdnech se odehrály dvě významné politické události, které dosavadní politickou tvářnost české společnosti bezpochyby ovlivní a promění. A nespadly jen tak z čistého nebe.

První z nich je vyvrcholení vnitropolitické krize, způsobené dlouhodobou nefunkčností Poslanecké sněmovny. Na počátku stálo Topolánkovo rozhodnutí postavit svou vládu na dvou přeběhlících. V důsledku toho hraje dnes, po třech letech, v PS „vedoucí úlohu“ několik politicky nedefinovaných a vzhledem k tomu taky naprosto nezodpovědných individuí. Nejnormálnějším řešením by byla převolba tohoto tělesa. Tu ale prakticky znemožňuje nedokonalá ústava, zablokoval ji svým rozhodnutím Ústavní soud a posléze definitivně Jiří Paroubek. Cestou politické dohody je tedy krize neřešitelná. Ještě tři čtvrtě roku budeme mít provizorní vládu závislou na dvou nejsilnějších stranách, neschopných se domluvit, a na nefungující PS. Jde o velké selhání české demokracie, které nemůže vést k ničemu dobrému.

Veřejnost je přesvědčena (a některá nezodpovědná média ji v tom primitivními kampaněmi utvrzují), že za to za všechno mohou „politici“. Politici se však na své posty dostali nezpochybnitelnými demokratickými procedurami. Zde platí: jaká veřejnost, jací občané, takoví politici. Není tu místo pro alibismus.

Podle toho, jak se vyvíjejí stranické preference, lze usuzovat že krize bude na jaře zakončena volbami, v nichž se k moci demokratickou cestou dostane politik, vybavený paranoidním myšlením vzdáleně připomínajícím J. V. Stalina a projevující neskrývanou nechuť ke svobodě projevu. Bude nejspíš vládnout s tichou podporou komunistů, protože mu nic jiného nezbude.

A druhá klíčová událost: před pár dny americký prezident oznámil, že USA odstupují od svého plánu na zřízení protiraketové základny v Polsku a v ČR. Plán narazil na odpor Ruska, s nímž by nová americká administrativa ráda spolupracovala v boji proti militantnímu islámu. O této politice si můžeme myslit své, ale nesmíme přehlížet, že projekt narazil na odpor drtivé většiny české společnosti (na němž jen parazitovali různí „aktivisté“ a komunální politici). Většinový odpor se promítl do PS, které se premiér Topolánek ani neodvážil předložit příslušné smlouvy k ratifikaci. Vůle většiny české společnosti otvírá cestu k reorientaci české politiky také (rozuměj především) na Rusko. Demokratičnost rozhodnutí je i tady nezpochybnitelná.

Zdá se, že dvacetiletá existence „První České republiky“ se uzavírá. A nabízejí se zajímavé analogie. T. G. Masaryk si kdysi povzdychl, že k politické stabilizaci první ČSR bychom byli potřebovali padesát let. Bylo jí vyměřeno pouhých dvacet. První Česká republika je na tom, jak se zdá, stejně.

Je tu ovšem podstatný rozdíl: první ČSR měla spoustu vážných chyb, jejichž řešení trestuhodně zanedbávala. Základním hybatelem jejího pádu však byly mocenské choutky sousední zločinné velmoci a totální selhání spojenců. Dnes existujeme v politickém prostředí ve srovnání s tím z roku 1938 (zatím) ukázkově neutrálním. Všechno záleží na vůli české veřejnosti a českých politiků. O to větší je naše zodpovědnost: nemáme se na co vymlouvat.

Samozřejmě, nehrozí nám žádný „komunismus“, i když mezi stoupenci proměn, které nás čekají, je nemálo nostalgiků za „socialismem“ ruské provenience, ovšemže s lidskou tváří, a nemálo cynických normalizačních pragmatiků. Čeká nás Druhá Česká republika.

Vnucuje se otázka, co se proti tomu dá dělat. Přiznávám, že nevím. Mám obavu, že doba, kdy se něco dělat dalo, už uplynula. Taky se nenapravitelným optimistům může zdát, že Druhá republika není ještě to nejhorší. Jistě, a jeví se to tak ze dvou důvodů: jednak trvala necelý půlrok, a jednak po ní následoval protektorát.

Lidové noviny 22. září 2009