Smí si člověk zvolit svůj lid?

Bertolt Brecht byl cynické čuně. Prokázal to už svou slavnou Žebráckou operou (je pozoruhodné, jak často a snadno se německý komunismus rodil z cynismu). Po válce se jako jeden z mála slavných usídlil v Dederonii, stal se oficiózním spisovatelem a obdržel od režimu vlastní divadlo. V době lidového povstání proti ruským okupantům a jejich přisluhovačům se zachoval zbaběle a oportunisticky. Otevřeně podpořil režim a po straně, aby si zachoval tvář sám před sebou, trousil ironické komentáře. Měly nabudit dojem, že není účastníkem dění na špatné straně barikády, nýbrž jen nezaujatým pozorovatelem. Když vedení Svazu spisovatelů nechalo před povstalci opevnit své ústředí, prohlásil: Spisovatelé se zabarikádovali. Přicházejí jejich čtenáři. A když po potlačení povstání tajemník téhož svazu nechal natisknout letáky, v nichž se pravilo, že lid svým chováním ztratil důvěru své vlády a bude si ji muset dvojnásobným úsilím získat zpět, napsal známou a hojně citovanou básničku „Řešení“, která končí řečnickou otázkou: nebylo by lepší, kdyby vláda lid rozpustila a zvolila si jiný?

Otázka je nastolena. Zní: je možné si zvolit jiný lid? Na první pohled, v Brechtově podání, vypadá legračně a absurdně: jak by si papaláš mohl zvolit jiný lid, aby mu dal legitimitu? Z hlediska lidí, jimž se stal život ve společnosti, do níž byli osudem uvrženi, nesnesitelným a nebezpečným, však všechno vypadá trochu jinak. Především otázka se člení ve dvě. První, ve zcela obecné rovině: je možné si zvolit jiný lid? A druhá, speciální: má toto právo i papaláš?

A věc se hned jeví jinak. Jiný lid si člověk v situaci krajní nouze nepochybně zvolit smí. Dokonce se tak v nešťastných regionech, jako je ten náš, děje s jistou pravidelností. Technika volby je specifická: nevolí se rukama, nýbrž nohama. U nás tak učinila spousta lidí v letech 1938-9 (většina jednoduše proto, aby je nezavraždili). Pak v letech 1945-50 (často z obdobných důvodů). Poté byly ve volebním území od Bratislavy po Aš nataženy ostnaté dráty a vztyčeny kulometné věže, což volbu na delší dobu prakticky znemožnilo. Příští výrazné volební období následovalo v letech 1968-9. Po roce 1989 ztratila volba na aktualitě (a na druhé straně hranic pro ni projevují minimální porozumění). Nyní to tak trochu vypadá, jako by na obzoru bylo další volební období.

Z toho, co jsme řekli, vyplývá několik zkušeností. Za prvé, volby probíhají s periodicitou přibližně 10-20 let, tedy nijak zvlášť pravidelně. Za druhé, doba, kdy lze volit, není přesně stanovena: začátek se nevyhlašuje, je třeba ho vycítit. Konec nastává tak, že jednoho dne spadne klec, a kdo propásl svou šanci, mívá smůlu. Když vezmu v úvahu svou vlastní životní zkušenost, naskytne se u nás člověku příležitost volit zhruba jednou za život: v letech 1938-9 jsem ještě nebyl na světě, v letech 1945-50 jsem byl příliš malý a neměl jsem reálné volební právo. V letech 1968-9 jsem svou šanci propásl (upřímně řečeno, zatím jsem toho nijak moc nelitoval, ale třeba se to změní). Teď už jsem na volbu moc starý, nemocný a zbabělý (k volbě je třeba jisté odvahy a ochoty riskovat). Taky si, asi z alibismu, namlouvám, že by to ode mne jako od veřejně činného člověka bylo nezodpovědné.

Volební právo je v těchto slzavých končinách neoddiskutovatelné. Většina těch, co se volbám neodhodlala v letech 1938-9, skončila v plynových komorách. Na ty, co zmeškali svou šanci o deset let později, čekaly bolševické mučírny, lágry a popraviště. Často se stávalo, že ti, kteří z důvodů pochopitelných a někdy i ušlechtilých volit odmítli, by byli udělali lépe, kdyby byli zavolili: nebyly by se z nich později, často pod brutálním tlakem, staly kurvy. Což má svou zrcadlovou dobrou stránku: znám minimálně jednoho slavného českého spisovatele, který se svou volbou v roce 1968 morálně zachránil: co by byl vyváděl, kdyby byl zůstal, si raději ani nepředstavuji.

A nyní se dostáváme k užší, brechtovské otázce: má právo zvolit si jiný lid i papaláš? Brecht se mýlí: ovšemže má. Samozřejmě za několika podmínek. První je, že bude volit stejně jako ostatní, to znamená nohama. Každopádně se volbou (hlavně pokud volí tu správnou stranu – doposud to byl směr Západ) vyhne tomu, aby se z něho v následujícím období stala ještě větší kurva, než jakou byl doposud. Zachrání tím existenci, kůži a případně i život lidem, jimž by se jinak tak říkajíc z profese musel věnovat. A zachrání tím často i vlastní kůži a život. Což je v podstatě taky pozitivní.

Druhá a zásadní podmínka zní: papaláš se musí pořádně uskrovnit. Nemůže ani pomýšlet na to, aby se nově zvolenému lidu postavil do čela, v lepším případě by mu nakopali zadnici. Musí se stát se jedním z lidu. Tedy člověkem. A to snad za zachráněnou kůži stojí, ne?

20. srpna 2009