Retro: Lid

Jiří Paroubek se vyjádřil k rozhodnutí prezidenta Obamy o tom, že Američané ustupují od projektu radarové základny v České republice. Prohlásil, že je to velké vítězství našeho lidu. Pojem „lid“ hraje v politice důležitou úlohu. Zvlášť významná byla za minulého režimu. Dovolím si v této souvislosti připomenout analýzu, kterou jsem v Událostech zveřejnil někdy před rokem. Ve světle Paroubkova slavnostního prohlášení nabývá totiž opět na aktuálnosti.

Jednou z hlavních námitek pana prezidenta Klause proti Lisabonské smlouvě je, že neexistuje žádný evropský „lid“ a tudíž ani není možná žádná další integrace EU. Na základě svých dlouhodobých a bohužel výhradně konfliktních zkušeností s tímto podivným útvarem („lid“) musím konstatovat: je velmi dobře, že žádný evropský lid neexistuje, a doufám, že nikdy existovat nebude.

Co je to „lid“? Člověk, který neumí dobře česky, by si mohl myslit, že je to singulár od „lidé“, „lidi“. To je ovšem ukrutný omyl, není to singulár, nýbrž jakýsi superplurál. Lid je nesrovnatelně víc než miliarda lidí.

Lidé (jednotné číslo „člověk“) často na první pohled nevypadají příliš důvěryhodně. Většinou z nich ovšem netřeba mít strach. A když se s nimi člověk (singulár) dostane do sporu, je dost slušná šance, že se to nějak urovná.

S lidem je to jinak. Jde z něho hrůza, a to je taky jeho smysl a poslání.

Jak lid vzniká? Na počátku stojí obyčejně nějaký šikovný, podnikavý a drzý syčák (tím nijak nenarážím na pana prezidenta), který shromáždí větší či menší množství lidí. Ty je nyní třeba stmelit. Proces stmelení probíhá tak, že se těm lidem něco nakecá: např. že stanou-li se lidem, bude z nich pocházet veškerá moc nebo budou vlastnit všechny výrobní prostředky. Stmelování lidí v lid velmi napomáhají plná kaťata. K jejich naplnění často slouží bojové písně (cituji hezký historický příklad: „Entendez-vous dans les campagnes Mugir ces féroces soldats? Ils viennent jusque dans vos bras Égorger vos fils, vos compagnes!).

Poté, co se lidé stmelí v lid a nemohou se pořádně hýbat, postaví se jejich demiurg před ně a stane se z něho papaláš: ten, za kterým stojí lid. Funkce papaláše je velmi významná: lid je ze své povahy mocný, ale němý (zkuste artikulovat, když jste sesádrováni dohromady), pokud může vydávat nějaké zvuky, tedy takové, jako tlupa opic nebo smečka rotweilerů. Papaláš se stává mluvčím lidu, který za ním stojí a nemůže se bránit, ani kdyby chtěl.

K ochraně lidu, který je sesádrovaný, němý a bezbranný, se utváří dobře zorganizovaná policie. Jakmile vznikne, nabývá lid nové, virtuální a nezrušitelné povahy, a lidé jsou už zbyteční. Většinou to poměrně rychle pochopí a v závislosti na kvalitách policie se vytratí buď s větším či menším brbláním, nebo (častěji) prostě po anglicku. Už je nikdo nepotřebuje.

Takto utvořený lid nabývá obyčejně dalších atributů. Například „všechen“: „všechen lid“. Toto označení souvisí se zvláštní skutečností, že lid se na rozdíl od lidí nedá nijak spočítat. „Všechen“ znamená, že mimo něj už nestojí nikdo, nebo aspoň nikdo, kdo by stál za zmínku. Jen „jednotlivci“ nebo „skupinky jednotlivců“. A „jednotlivec“ je přece ještě výrazně míň než „člověk“.

Další obvyklý přívlastek je „pracující“: „pracující lid“. To neznamená, jak by se snad mohli domnívat naivní optimisté, že existuje také lid nepracující, který je bezstarostnější a tedy taky veselejší povahy a dalo by se s ním lépe vyjít. Znamená to, že lid (na rozdíl od jednotlivců) je vybaven vynikající schopností pracovat a na základě toho si může vůči jednotlivci všechno dovolit.

Takže tento lid pak vášnivě nesouhlasí, protestuje a odsuzuje. Když to nepomáhá, dopadne na objekt hněvu jeho pádná pěst. Lid je cholerik. Nesmíme přitom zapomínat, že jeho mluvčím je za všech okolností papaláš.

Jakmile lid jednou vznikne, nastoluje se skoro sama od sebe otázka, jak se ho co nejrychleji a nejúčinněji zbavit. Cíl je zjevný: nahradit lid občanem a občany. Občan má řádný singulár a plurál a je zjevné, že moc občanů pochází z každého jednotlivého občana. Občan umí mluvit, a nejen to: když se před něj postaví papaláš, je schopen zareagovat adekvátně, tj. kopnout ho do té části těla, kterou se k němu obrací. Historická zkušenost bohužel praví, že náhrada lidu občany je proces dlouhodobý, svízelný a stojí mnoho obětí.

Bylo by velmi dobré, kdyby si EU dokázala naši zkušenost s lidem ušetřit. Nemá ji zapotřebí: k její integraci budou bohatě stačit občané.

30. listopadu 2008