Ústavní soud ve slepé uličce

Smutným svědectvím o vyprahlosti dnešní doby jen chuť, s jakou si veřejnost a žurnalisté vytvářejí kýčovitá klišé. Například to o třinácti statečných ústavních soudcích, vzdorujících nehodným „politikům“. Bylo by velmi užitečné vnést do této story trochu střízlivosti.

Letos na jaře skončilo vládnutí koalice v čele s ODS v hluboké politické krizi. Hlavním problémem byl nefunkční parlament, v němž dominovalo několik naprosto nezakotvených individuí. V důsledku toho byla Poslanecká sněmovna schopna všechno zamítnout, ale nic důležitého nedokázala schválit. Nakonec se podařilo svrhnout vládu, aniž by byla naděje, že vznikne nějaká jiná. Jediné, na čem se byli schopni poslanci dohodnout, bylo, že se obrátí o nový mandát k voličům. Součástí výše zmíněné kýčovité story je ovšem jiný požadavek: tak sakra, chlapi, koukejte se nějak dohodnout v zájmu vlasti. Jenže já nechci, aby jedna z občanských stran, které jsem připraven dát svůj hlas, se v zájmu vlasti dohadovala s Paroubkem: žádám na ní, aby se v rámci Ústavy a zákonů ze všech sil snažila ho politicky porazit a zničit. Zatím je výsledkem „chlapského konsensu“ bezmocná vláda, o níž jen hlupák může tvrdit, že je plnohodnotná, a která získala mandát jen k tomu, aby přemostila období k předčasným volbám, které nebudou.

Teď se do krize zapojil i Ústavní soud: hodí se do ní už tím, jak má vymezenou kompetenci: může zákony jen rušit (to je konstatování, ne hodnocení).

V posledních rozhodnutích ÚS jsou klíčové dva momenty: za prvé, podle zákona o ÚS může soud odložit vymahatelnost nějakého rozhodnutí (zde prezidentova), jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. O tom, co je ten zájem, musí ovšem rozhodnout ÚS: ale může ho jen postihnout, a to dobře, nebo špatně. ÚS v této věci selhal, volby jsou důležitým veřejným zájmem.

Další otázka je, zda má ÚS právo rozhodovat o ústavním zákonu. Dosud to nikdy neučinil. Přiklonil se teď k názoru, že je třeba zkoumat, zda ústavní zákon je v souladu s „materiálním ohniskem ústavy“. To je an sich správné, pokud za tím ovšem nestojí jen jakási právní mystika (řeči o „duchu ústavy“). To, co je materiálním ohniskem, a samo pověření zabývat se ústavními zákony, nemůže být vyvozeno z ústavy lidovou tvořivostí (kombinace a domýšlení čl. 9 odst. 2 a čl. 87, odst. 1a), mělo by být v ústavě přesně vymezeno a nedovedu si představit, že by se to stalo za neúčasti zákonodárců. Považuji totiž za skandální, že si nějaká instituce demokratického státu osobuje právo sama rozšiřovat svou vlastní kompetenci, a to na základě precedentů.

Mohutný podíl na politické krizi má tedy nedokonalost ústavy. V té situaci Ústavní soud odmítl úpravu zákonem ad hoc (s tímž že úprava obchází nebo dokonce suspenduje či prolamuje Ústavu, zatímco jen doplňuje další možnost k těm, které zůstávají v platnosti), ale zároveň navádí zákonodárce a exekutivu, aby využili pasusu o rozpuštění sněmovny na základě tříměsíčního neprojednání zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry, tím, že takovou situaci účelově nasimulují: tedy, stručně řečeno, šaškárna.

Ústavní soud přispěl k prohloubení krizi taky právním fundamentalismem. V odůvodnění nálezu se mluví o tom, že stejně jako zkrátit své vlastní volební období by mohl parlament suspendovat pravomoci ÚS, prezidenta, Listinu základních práv a svobod. Ovšem, a taky by mohl, jak uváděl dr. Kalvoda, kandidovat na senátora koně. Představa, že je možné vymyslet tak dokonalou zákonnou úpravu, která spoutá společnost, tolerující nebo přímo žádající, aby v zákonodárném sboru zasedl kůň (to je prosím jen zvýrazněný příklad), je iluzorní. Na společnost, která nedisponuje nějakým hodnotovým srozuměním a postrádá a dobrou vůli poslouchat zákony, je každý zákon krátký.

Ústavní soud tedy krizi mohutně přiživil. Prohloubil situaci, kdy lze všechno zamítnout a zrušit, ale nic nelze prosadit. Teď by správně pánové Melčák a Kalvoda, pokud nechtějí ztratit tvář, měli napadnout ne snad nový ústavní zákon, ale nové prezidentovo nařízení o konání voleb: předčasné volby se smějí konat nejdřív po těch řádných červnových, jinak jde o retroaktivitu. A Ústavní soud, pokud nechce ztratit tvář, jim musí vyhovět.

Lidové noviny 15. září 2009