Triumf nestydatosti

Napsal jsem do pondělních LN čtenářský dopis ohledně vyjádření prezidenta Kaczyńského k polskému záboru „Zaolší“ po Mnichovu. Petr Zídek ho použil jako východisko ke své úvaze o neproduktivnosti „omluv za dějiny“ (nebyl dost důsledný, takže zatím nehovoří o neproduktivnosti omluv všeobecně). Vychází přitom z Dušana Třeštíka. Dnes se prý každý omlouvá za všechno všem, aniž by k tomu byl nějaký reálně politický důvod. Omlouvajícími jsou současná národní a jiná společenství, vytvářejí se sebeidentifikace na základě dějinné viny, společenství hříšníků. Společenství už nespojují slavná vítězství, ale hanebné hříchy.

To je jakási deformace, způsobená perspektivou. Jistě, společenství sprosťáků se obává, že kdyby se začali omlouvat, je s nimi konec. Nedovedou si představit, že by ti druzí nemuseli být stejní sprosťáci jako oni. Nepředpokládají, že by jim třeba mohli odpustit nebo že by je to mohlo vést k zamyšlení, zda taky oni neudělali něco špatně. V tomto slzavém údolí hřeší všichni, tím se nelišíme. Lišíme se jen tím, že jen někteří jsou si schopni to připustit. A kromě toho všichni dělají taky mnoho dobrého, a to dobré se přiznáním hříchu nemaže, ale naopak posiluje.

Je třeba ovšem připustit, že na řečech o inflaci omluv něco je. Dnešní lidé u nás na Západě například ztratili cit pro to, že není produktivní omlouvat se lidožroutům za to, že člověk není vegetarián. Omluvy tohoto druhu zavedl (za katolickou církev) předchůdce dnešního papeže. Lidožrout totiž předpokládá, že za omluvou bude následovat další a další (tom nestačí! Přidat musíš!), respektive další a další finanční narovnání. Že by měli s lidožroutstvím přestat, je ani nenapadne. A pak je tu význam historické vzdálenosti: v případě, že jsem někomu kdysi ukradl sto tisíc, je věc jasná – musím projevit lítost a ukradené vrátit. Když to udělal dědeček, je to rodinná ostuda, politování je na místě, ale jinak jen „náprava důsledků některých křivd“, přičemž prostor bývá velmi omezený. Když to udělal prapředek v patnáctém století, je to nezajímavé. Per analogiam je něco jiného, když je řeč o vyhnání sudetských Němců nebo o českém chování k Polsku po první světové válce, a něco jiného, když je řeč o švédské válečné kořisti z Čech nebo o podílu Lichtenštejnů na rekatolizaci českých zemí v 17. století. Přehlížet to znamená švejkovat.

Dále: omluva prý musí mít nějaký „reálně politický důvod“. Tj. v logice sprosťáků buď se nám musí rentovat, nebo naopak nám musí hrozit, že když se neomluvíme, dostaneme citelně do kožichu. Myslím si, že omluva, nebo přesněji veřejné pojmenování toho, kde jsme chybili a hřešili, je záležitost pragmatická i v jiném smyslu. Pojmenování věci pravým jménem vytváří předpoklady pro to, abychom ji už neopakovali. A pak, nepojmenované, nepřiznané viny vytvářejí přetrvávající napětí mezi lidmi a národy. Tak mnozí Poláci a Češi latentně nenávidí Němce a mnozí Slováci Maďary. Díky rozhádanosti politiky se náš region stal postupně kořistí Hitlera a Stalina. Pojmenování vin vytváří základní předpoklad pro politickou stabilitu a brání různým dobrákům zvenčí, aby strkali své nenechavé pracky do našich věcí. EU má pro tuto dimenzi středoevropské politiky pramalé pochopení, měli bychom si pomoci sami, je to v našem zájmu.

Co se z tohoto hlediska odehrálo předminulý týden v Polsku? Prezident Putin ve snaze zamluvit ruskou vinu na paktu Molotov – Ribbentrop poukázal na to, že se v té době podobně chovali i mnozí jiní. Ve společnosti sprosťáků má podle této logiky člověk legitimní nárok chovat se taky jako sprosťák. Prezident Kaczyński dal najevo, že pokud jde o zábor Zaolší na podzim roku 1938, je si polského selhání vědom. Neomluvil se, jen pojmenoval věc pravým jménem. Zachoval se pragmaticky, jednak vzal Putinově demagogii vítr z plachet a jednak vytvořil předpoklady k tomu, aby i Češi zvážili, zda svým předchozím jednáním vůči Polsku neporušili zásady korektnosti, což se i v politice nevyplácí. Tak vzniká předpoklad k tomu, co může učinit náš region jednotnějším a obranyschopnějším: ke „společnému pojmenování vlastního, vzájemného zpustnutí“, jak kdysi kdosi hezky napsal.

Zásady slušnosti platí pro jedince i národy. Slušnost se vyplácí. Je pragmatická. Naopak, za sprosťáctví se v dějinách platí. Bohužel rozzlobená pěst dějin obyčejně nedopadne na sprosťáky samotné, nýbrž až na jejich potomstvo, které je v tom do značné míry nevinně.

Kratší verze článku vyšla v Lidových novinách 12. září 2009