ARCHIV

Hulvátov v Poslanecké sněmovně

Místopředseda Poslanecké sněmovny Ivan Langer prohlásil o premiéru Špidlovi, že je podvodník. Učinil tak květnatým příměrem. Nato ministr Škromach obvinil poslance Fajmona, že kecá samé bludy. Poslanec Říman v zápětí přirovnal ministra k feldkurátu Katzovi: neví prý, jestli je také nalitý, ale je s ním sranda.

Pozoruhodná je v tomto případě eskalace hulvátství, jímž zúčastnění potvrzují, že bez ohledu na stranickou příslušnost jsou všichni tak říkajíc z jedné stáje.

Na své působení v československém Federálním shromáždění v prvních letech po převratu jsem až doposud vzpomínal bez jakékoli sentimentality. Teď se mi po něm bude stýskat. Seděli tam nejzvláštnější lidé, od radikálních moravistů po slovenské nacionalisty z SNS, ale takhle daleko nikdy nikdo nezašel. Čím to je, že se český politický život od listopadu 1989 nevyvíjí k dokonalosti, ale ke sprostotě? Přičítala se u nás většinou Sládkovi a jeho lidem, ale těch jsme se zbavili už v roce 1998. Daleko dříve zasedl za předsednický stůl ČSSD Miloš Zeman, jehož styl nebyl o nic čistší. A po perestrojce ODS v roce 1997 zbyl Klausovi houf bezmezně oddaných lidí bez jakýchkoli zábran. V této společnosti se nakonec i Miroslav Macek stal neúnosně uhlazeným.

Ti, kdo chtěli proti pustnutí české politiky stavět hráz, se zatím zmohli jen na chaotické petice, televizní revoluce a schůze na náměstích, z nichž za pár týdnů nebo měsíců nezbylo nic. Byly to jen křečovité otřesy, po nichž se česká politika propadala hloub a hloub do hnoje. Jejím obsahem je dnes jiráskovská ideologie obrany národa před zpupnou šlechtou, flanďáky, odvěkým nepřítelem a nově i socialistickými byrokraty z Bruselu. Její formou je sprosťáctví. A to ještě není všem dnům konec.

26. července 2003