Putin o válce, Polsku a Evropě

Článek ruského premiéra Vladimíra Putina v polském listě Gazeta Wyborcza předznamenal to, co z oficiální ruské strany zaznělo u příležitosti smutného výročí přepadení Polska. Představuje zvláštní směs tezí, kterým se nedá nic vytknout, pokusů o vykrucování se a zlehčování toho, co se stalo, a účelového výkladu historie z hlediska mocenských zájmů Ruské federace. Vzhledem k časové tísni se omezím na poněkud lineární komentář k tomu, co Putin v dopise Polákům napsal.

„Naše společná historie… je neoddělitelnou součástí nás všech. Neexistuje takový soudce, který by mohl nad minulostí vynést absolutně nezávislý verdikt. Stejně tak neexistuje země, která by neznala tragické stránky, strmé obraty, státní opatření vzdálená vysokým morálním zásadám. Pokud chceme mít pokojnou a šťastnou budoucnost, je naší povinností vyvozovat poučení z dějin.“ To je jistě v obecné rovině pravda. Je rovněž pravda, že pakt Molotov-Ribbentrop nebyl „jediným spouštěcím kohoutkem druhé světové války“ (jen mi není jasné, kdo by mohl s vážnou tváří takovou hovadinu tvrdit), že Versailleská smlouva po sobě zanechala množství „časovaných min“, přičemž nejpodstatnější bylo nejenom stvrzení porážky, ale i ponížení Německa (je směšné, že všechny české komentáře, co jsem četl, tuto pasáž Putinova dopisu s přehledem zatloukly), že hranice v Evropě se začaly hroutit o mnoho dříve než 1. září 1939, proběhl anšlus Rakouska, bylo rozsápáno Československo, a nejen Německo, ale i Maďarsko a Polsko se účastnily územního přerozdělení Evropy.“ Zde je třeba jen podotknout, že je správné to připomenout, ale nabylo by dobré se domnívat, že to tomu, co Rusové provedli v září 1939 s Polskem, dodává jakousi legitimitu. Obávám se, že Putinovi není takový výklad zase až tak vzdálený. Je mi líto, ale to je alibismus.

Putinova slova našla ostatně v Polsku pozitivní ohlas, prezident Kaczyński se k polského záboru „Zaolší“ po Mnichovu vyjádřil otevřeně a kriticky. Tím se - snad – může otevřít cesta k tomu, aby se čeští politici podívali se stejnou kritickou otevřeností na českou politiku vůči Polsku bezprostředně po první světové válce.

Putin přitom pakt Molotov – Ribbentrop odsoudil, i když poměrně svérázným způsobem („Za mimořádně důležitý považuji morální aspekt prováděné politiky. V této souvislosti bych připomněl, že se v naší zemi dostalo amorální povaze paktu Ribbentrop-Molotov jednoznačného parlamentního zhodnocení. Nedá se to ale říci o řadě jiných států, i když ve 30. letech také přijímaly zdaleka nejednoznačná rozhodnutí.“) Připomíná to trochu techniku, jakou se vyrovnává se svou minulostí KSČM (už jsme ji dávno odsoudili), výmluvy na „řadu jiných států“ jsou alibistické a řeči o tom, že odmítnout německou nabídku podepsat smlouvu o neútočení považovala tehdejší sovětská diplomacie zcela oprávněně přinejmenším za nerozumné, za vykrucování, které se netýká podstaty věci, totiž účasti Stalinovy rudé říše na dělení poraženého Polska. Odsouzení katynského masakru je jednoznačnější (zločin), přesto Putin považuje za nutné zároveň vzpomenout „osud ruských vojáků v polském zajetí během, války v roce 1920“ (jaký byl osud polských zajatců v té válce?). Přesto Poláci tato dvě prohlášení v podstatě přivítali, myslím, že právem.

Je pozoruhodné, jak se techniky, jimiž chce Putin z Ruska setřást tíhu viny, podobají těm, jimiž se oficiózní čeští ideologové vykrucují, když jde o vyhnání sudetských Němců. Historii prý nelze upravovat, hledat v ní důvody k vzájemným výtkám a urážkám. Jenže neexistuje žádná historie an sich, historie se utváří ve sporu a hledání shody těch, kteří o ní spolu hovoří. Nějak si to vyříkat musíme, a k tomu bohužel patří i řeč o zločinech a hříších. Kdo mluví o „přepisování historie“, „vytrhování jednotlivých epizod z celkového historického pozadí“, o „spojitosti příčin a následků“, vysílá jasný signál, že se chystá fixlovat. V té souvislosti je třeba říci: lidé jsou ze své podstaty hříšní a chybující. Tím se od sebe navzájem neliší. Liší se jen tím, že jedni jsou ochotni se vyrovnat se svými hříchy, druzí ne. Nikomu nejde o to stavět Rusko a Rusy na pranýř. Je však možné na něm chtít, aby se Rusové do debaty, v níž se tvoří historie, a v níž viny a hříchy nelze vynechat, zapojili bez vykrucování, alibismu a hysterie. V Putinově textu jsou v tomto směru nanejvýš snad jakési slabé náznaky.

Pozoruhodné pro Putinův vztah k minulosti je ambivalentní poměr k stalinskému rudému impériu. Na jedné straně mluví o „ruském lidu, jehož osud znetvořil totalitní režim“. Na druhé straně se diví tomu, že pro západní demokracie bylo obtížné považovat stát s tímto režimem a s tímto vůdcem za spolehlivého spojence. Docela v duchu stalinské interpretace hovoří o zákulisních pokusech západních demokracií přesměrovat Hitlerovu agresi na východ, zatím co pravda je, že s krvelačným stalinským režimem v době nejkrutějších čistek prostě západní státy nechtěly mít nic společného. Je to tak těžko pochopitelné? A mluvit o „tragickém osudu Polska zanechaného bez pomoci“ je řeč o provaze v domě oběšencově. Také tvrzení, že „Rusko a Polsko byly v této spravedlivé bitvě“ (v druhé světové válce) spojenci, je poněkud v rozporu s tím, co sám připustil: nejdřív se Stalin s Hitlerem o Polsko podělil, pak ho ruská vojska za mohutné polské účasti osvobodila a vzápětí připojila k rudému impériu. To je osvobození sui generis. Taky pokud jde o Pobaltí, bude si muset pan Putin, pokud chce, aby tam byl v budoucnu brán vážně, připustit, že z jejich hlediska je Rusové neosvobodili, nýbrž okupovali, a to hned dvakrát. Že část tamějšího obyvatelstva brala jako osvoboditele spíše Němce, je jistě problém, ale problém, na kterém se Stalinské Rusko výrazně spolupodepsalo. Připadá mi zvláštní a hrozivé, jak snadno se Putin se stalinským Ruskem identifikuje. Vždyť ten nelidský režim znamenal strašnou tragedii i pro ruský národ. To jistě nic nemění na tom, že Stalinova válka s Hitlerem byla válkou spravedlivou. Následná okupace třetiny Evropy už se spravedlností nemá společného nic. A nazývat ji „rozkolem kontinentu na základě ideologie“ je – bohužel – zároveň drzé a legrační.

Na druhé straně Putin sice v dopise zmiňuje „obrovské demokratické změny v SSSR“ počátkem 90.let, ale z dopisu nepřímo vyplývá, že stalinská tradice je pro dnešní Rusko jaksi významnější. To nechápu: Rusové se tehdy sami a z vlastního rozhodnutí rozhodli skoncovat s komunistickým režimem a vytvořit svobodnější společnost; přitom respektovali rozhodnutí svých evropských kolonií po svobodě a suverenitě. Díky tomu proběhla demontáž komunistického impéria neuvěřitelně pokojnou cestou. Pravda, Rusové se v důsledku toho museli uskrovnit. Ale proč zrovna na tohle nejsou pyšní? Způsob, jakým po tak dlouhé krutovládě hledali a nalézali cestu ke svobodě, byl svým způsobem imponující.

Ambivalentní vztah dnešního Ruska k minulosti stalinského impéria z něj dělá už zase nebezpečného souseda. Země středovýchodní Evropy musejí být ve střehu. A Putinův dopis Polákům nám nepřináší mnoho uklidnění.

6. září 2009