Ústavní soud, spravedlnost, politika

Tento týden mi nezbyl čas vyjádřit se nějakým souhrnným komentářem k tak významnému problému, jako je nynější konflikt mezi exekutivou a legislativou na straně jedné, a soudní mocí na straně druhé. Chci tedy aspoň to, co jsem už napsal do lidovek.cz, doplnit o dvě poznámky.

Spor se dostal do velmi nešťastné polohy. Na jedné straně barikády zastánci zásady „zákon nade vše“, na druhé straně bojovníci proti tyranii soudní moci. Pokud budeme vnímat střet touto optikou, ničeho se nedobereme.

Za prvé je třeba říci: podstatou vzniklého problému není to, že si politici osobují právo plést se do rozhodování nezávislého Ústavního soudu, ale že se nezávislý Ústavní soud svým rozhodnutím plete do politiky. Tím nechci říci, že to dělat vůbec a za žádných okolností nesmí, nýbrž jen to, že se tomu někdy nelze vyhnout, protože výkon soudních pravomocí se neodehrává ve vákuu, ale pokud se tak stane, musí soud dát nějak najevo, že o možných či lépe řečeno pravděpodobných politických důsledcích svého rozhodnutí ví, a ne před nimi jednoduše strkat hlavu do písku. Měl by uvést, proč mu ty a ty politické důsledky, kterých si je vědom, nepřipadají dost závažné na to, aby je bral v úvahu. A k těm politickým důsledkům samozřejmě vůbec nepatří zbytečné výdaje stran na volební kampaň, ale v první řadě další prohloubení politické nestability, způsobené tím, že v zemi bude dál vládnout vláda s neplnohodnotným mandátem a zablokovaná Poslanecká sněmovna, o jejíž faktické legitimitě mohou být velké pochybnosti. Politické ohledy nejsou tedy něčím, čím by se ÚS měl v první řadě řídit, pokud je ale velkoryse ignoruje, oslabuje zcela zásadně svou pozici a autoritu. A právě v tom, ne, že si ÚS snaží svou pozici neúměrně posílit, ale že humpolácky otřásá svou autoritou, která je v demokratickém uspořádání společnosti základní věc, je první zásadní problém.

A za druhé: hloupé řeči o „soudcokracii“ či nadvládě soudní moci ze strany představitelů výkonné moci (prezident Klaus) jsou krajně nebezpečné. Jenže i renomovaní odborníci na ústavní právo, např. bývalý soudce ÚS Vladimír Klokočka v sobotní MfD, se obávají toho, že by se ÚS mohl fakticky vyvyšovat nad legislativu a že by to bylo nenáležité. V rozhovoru Martina Weisse s dr. Zdeňkem Kühnem v sobotních LN zase vyvstala otázka, kdo vlastně „uhlídá hlídače“, tj. Ústavní soud, a v praktické rovině, zda má např. Ústavní soud právo posuzovat ústavnost ústavního zákona, jímž by se stanovilo, že ÚS se ústavními zákony zabývat nesmí. Stanovisko většiny odborníků je, že ÚS má právo se za určitých okolností zabývat ústavními zákony nebo změnami ústavy. Připadá mi to věrohodné. Zároveň je zhola nemožné vytvořit systém, v němž by každý hlídal každého, jakési ústavní perpetuum mobile, které by bylo základem dokonalé ústavnosti. Především, obrazně řečeno: ve společnosti, která se nadšeně oddává lidožroutství a považuje je za věc normální a plausibilní, se mohou všichni navzájem hlídat sebevíc, ale k civilizovanosti se neprohlídají. Skutečná demokracie stojí na přesvědčení, že spravedlnost má větší váhu, než vůle lidu: lid se může rozhodnout špatně, což se ve větší či menší míře stalo např. v Německu v roce 1933 nebo v ČSR v roce 1946. Demokrat pouze věří, že lid, občané, dokážou to, co je spravedlivé, nazřít a vzít za své. Důvěřuje lidem, a proto se taky hystericky nebojí toho, že někdo musí mít vždycky poslední slovo, poslední autoritu, s níž už nikdo nehne. Ve věcech ústavnosti a zákonnosti to je Ústavní soud. V civilizované společnosti je spravedlnost víc než svoboda a demokracie, protože svoboda a demokracie bez spravedlnosti nemají žádný smysl. Jistě, lidská spravedlnost je nedokonalá, je to vláda zákonů, které jsou jen lidské dílo a kterou zajišťují nedokonalí lidé. Ústavní soud v této záležitosti, o níž je nyní řeč (ústavnost vypsání předčasných voleb) bohužel selhal. Tím se vydal všanc svým zaujatým kritikům, u nichž lze tušit postranní úmysly. A ve společnosti se otvírá cesta k diktatuře – samozřejmě že ne k diktatuře Ústavního soudu.

6. září 2009