Úplně špatně položená otázka

„Proč máme mít rádi Rusko“, ptá se (řečnicky) Petr Uhl v Právu z úterý 25. srpna. A hned se pokouší dát přesvědčivou odpověď.

Nejprve vzpomíná na to, co se říkalo po srpnu 1968. Je prý sedm důvodů, proč nesmíme propadnout nenávisti k Rusku a k SSSR: totiž těch sedm statečných, kteří 25. srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa (podle Petra Uhla Československa, které chtělo socialismus a svobodu; nevím, já tenkrát chtěl jen svobodu a nebyl jsem v tom sám; chápu tedy tyto Uhlovy řádky mj. i jako mé dodatečné vyloučení z tehdejšího Československa, jen by mne zajímalo, kde k tomu vzal kompetenci).

K samotné vzpomínce mám tři poznámky: za prvé, je něco jiného nepropadnout nenávisti a něco jiného mít rád, což na nás Petr Uhl zjevně žádá. Za druhé, něco jiného je Rusko a něco jiného SSSR, směšná kamufláž pro rudé ruské koloniální impérium ve dvacátém století. A za třetí, co máme rozumět pod pojmem Rusko: ruský stát, a který? Ruský národ? Společenství všech lidí, kteří stát Rusko obývají?

Pokud bychom mluvili o společenství lidí, existuje pro to, proč nepropadat nenávisti, jeden jediný a pádný důvod: protože nenávist je neproduktivní cit, a navíc to v tomto případě zavání kolektivní vinou.

Pokud jde o kolektivum nebo instituci, je otázka milovat nebo nenávidět postavena falešně. Je třeba především zachovat si střízlivý odstup, přistupovat k předmětu našeho zájmu věcně a kriticky a snažit se být spravedlivý. Nenávist i láska vytváří mlžný opar, který ten základní požadavek činí obtížným.

O tom, zda ty zásady Petr Uhl dodržuje, mám vážné pochybnosti. Tvrdí totiž, že Rusko je v zásadě demokratická země, i když s mnoha zádrhely.

Vážím si totiž nejen těch sedmi z doku 1968. Vážím si i Anny Politkovské. Vážím si té mladé novinářky, která přispěchala na pomoc příteli, jehož právě mordovali z politických důvodů, a zaplatila za to životem. Vážím si aktivistky, kterou nedávno zavraždili v Čečensku (mimochodem, je ohavné, jak jsou v dnešním Rusku v oblibě politické vraždy žen). A vážím si všech, kteří v Rusku žijí a vedou nesnadný a riskantní boj za svobodu, spravedlnost a demokracii. Mají to nesrovnatelně těžší, než já, který žiju opravdu v zemi v zásadě demokratické, i když v mnoha zádrhely. Nevím, jak bych obstál na jejich místě.

A už proto, že si jich vážím a držím jim palce, neměl bych nikdy tu drzost tvrdit, že dnešní Rusko je demokratická země, i když s mnoha zádrhely.

30. srpna 2009