ARCHIV

Deset pekelných let. Svědectví o severokorejském pracovním táboře.

Kang Čol-chvan se v srpnu 1977 jako devítiletý dostal s rodiči do severokorejského pracovního tábora v Jodoku, známého také jako Tábor 15, a strávil v něm deset let. Několik let po svém propuštění se mu podařilo prchnout nejprve do Číny a pak do Jižní Koreje, kde žije již jedenáct let. Společně s francouzským novinářem a historikem Pierrem Rigoulotem napsal o tom knihu s názvem Pchjongjangská akvária.

Kangův příběh začíná jeho prarodiči, kteří se vystěhovali v 30. létech minulého století do Japonska, aby unikli bídě panující v tehdejší Koreji Po druhé světové válce se vrátili se třemi syny do severní, komunistické části Koreje, kde byli přijati, jako každý, kdo přišel z ciziny, s nedůvěrou. V roce 1967, kdy se jim narodil vnuk Kang Čol-chvan, již dávno pohřbili své původní představy o možnosti působit ve vlasti.

V roce 1977 najednou dědeček nepřišel z práce domů. Babička začala obíhat úřady, aby zjistila, co se s ním stalo. Po několika týdnech se celá rodina včetně malého Čol-chvana a babičky ocitla v pracovním táboře s označením "nepřátelé revoluce". Čol-chvan si mohl vzít s sebou své akvárium s rybičkami. Ty v táboře navzdory veškeré jeho péči zakrátko zahynuly. Podle Čol-chvana jsou Severokorejci "kontrolováni, hlídáni a zavřeni" stejně jako rybičky v akváriu.

Tábor Jodok, obklopený ostnatým drátem a vysokými horami a hlídaný ve dne v noci ozbrojenými strážemi, sestával v té době z deseti "vesnic", které mezi sebou neměly kontakt. Do jedné z nich byla přidělena Kangova rodina společně s dalšími repatrianty z Japonska. Pracovali až do úplného vyčerpání na kukuřičných polích, v palírnách alkoholu a ve zlatých dolech. Také děti musely pracovat a navíc navštěvovat tzv. "převychovávací" školu. Všichni v táboře byli podvyživeni - k jídlu nebylo téměř nic jiného než kukuřice. Lidé lovili potkany, které pojídali. Pohlavní styky byly zapovězeny. Otěhotněla-li některá z vězeňkyň, donutili ji k potratu. Jedné z nich se podařilo dítě tajně donosit. Hned po porodu bylo strážci usmrceno. "V dětství byl pro mne Kim Ir-sen bohem, říká Kang Čol-chvan. Pár let v táboře mě z toho vyléčilo."

"Pracovní tábor je název cynický," tvrdí Kang. Každý pokus o útěk se bez výjimky trestal smrtí. V sektoru, kde byl umístěn, se konalo každoročně přibližně 12 veřejných poprav; až na řídké výjimky to bylo vždy za pokusy o útěk. Politickým vězňům nacpali před popravou do úst kameny, aby nemohli před smrtí nic provolat. Zastřeleni byli třemi salvami: nejdříve do obličeje, pak do trupu a nakonec do nohou. Ostatní vězni se museli dívat, házet po nich kamením a skandovat: "Nechť zhynou zrádci lidu!"

Do Jodoku přicházeli i vězni přeložení z jiných táborů. Přestože podle nich byly poměry v Jodoku mnohem mírnější než jinde, ani v Jodoku nikdo nevěděl, za kolik let nebo zda vůbec někdy bude propuštěn. Jistotu měli jen takzvaní "nepřevychovatelní" - političtí vězni, kteří b yli i s celou rodinou odsouzeni k doživotnímu pobytu v pracovním táboře.

Kangova rodina byla propuštěna v roce 1987. Museli podepsat prohlášení, že se od nich nikdo nedoví o poměrech v Jodoku a o všem, co tam viděli a slyšeli. Byl jim přikázán pobyt ve vesnici daleko od Pchjongjangu. Odtud se Čol-chvan přestěhoval do Pjangsenu, kde pracoval léta jako závozník. Dokonce studoval krátký čas na univerzitě. Když ho udali, že tajně poslouchá jihokorejský rozhlas, musel čelit hrozbě zatčení.

Společně s přítelem se Čol-chvanovi zdařilo dostat se nepozorovaně k čínské hranici, kde je najatý průvodce převedl přes hraniční řeku Jalu. V Daljanu jim jihokorejský kapitán lodi plavící se pod honduraskou vlajkou pomohl opustit tajně Čínu a na širém moři je předal lodi jihokorejské.

"Nejhorší byl vždy pohled na umírající lidi," říká Kang Čol-chvan, který dnes žije v Soulu. Přednáší, angažuje se v občanských organizacích pomáhajích uprchlíkům, je novinářem deníku Čosun Ilbo. "Celý severokorejský stát je jak obrovská pavoučí síť. Nikdo neví, kdo koho sleduje a udává. Lidé skrývají myšlenky a emoce jeden před druhým. Protože si nemohou dovolit režimu odporovat, jsou k němu loajální a svou vlast milují. Nemají jinou možnost. Určité zprávy o okolním světě mají. Časem jej spatří."

Krize kolem jaderného zbrojení Severní Koreje a kritický postoj vůči Pchjongjangu umožňuje Kangovi a jiným uprchlíkům z komunistické Koreje veřejně hovořit o svých zážitcích. Mladí Jihokorejci však o tom všem nechtějí nic slyšet nebo jejich vyprávění považují za smyšlené. Ani jihokorejské vládě nejsou hlasy uprchlíků z komunistického "ráje" po chuti a poukazování na porušování lidských práv v Severní Koreji se jí nehodí do krámu.

Kang věří, že se komunistický systém v Severní Koreji zhroutí a on konečně spatří svou matku a mladší sestru. Udržuje s nimi tajně kontakt a ví, že se jim na severokorejské poměry vede přiměřeně.

Tomáš Krystlík