Boží soud nad Topolánkem

Dosavadní způsob informování o „toskánské kauze“ v našich novinách mi připadá poněkud jednostranný. Toto je pokus o jakési vyvážení.

Problémem jsou nyní fotka a videa z Monte Argentario (na údajnou policejní odpověď švýcarské prokuratuře ohledně podnikatele Janouška se rychle zapomnělo, policie se k ní nehlásí). Noviny, které aféru rozjely (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny), ji původně braly jako hotovou věc: jsou tu autentické a přesvědčivé dokumenty, kdo a jak je získal, není až tak důležité. Nyní jejich představitelé (např. Jiří Kubík ve středu v Radiožurnálu) couvli, stejně intenzivně se prý věnují i zdroji informací. Ano, teď, když už je veřejné mínění ovlivněno. Přitom povaha zdroje patří k autentičnosti a důvěryhodnosti toho, co poskytuje.

Zdrojem je, neví se kdo. Pořídil fotografie z dovolené předsedy ODS se zjevným úmyslem ho kompromitovat. Fotografie nabuzují nejrůznější podezření, ale vůbec nic nedokazují. Jako kolportér zafungoval exšéf rozvědky generál Randák. Ví, kdo mu je dal, ten je ovšem nepořídil, kdo jen pořídil, neví. Vede ho cit pro spravedlnost. Uvažuje prý o zřízení „neziskové organizace“, která by se něčím podobným zaobírala. A předvídá, další, daleko horší skandály v souvislosti s Topolánkem – zjevil mu je kdosi v SMS. Je těžké ubránit se dojmu, že si z nás pan generál dělá srandu. přitom, při vší úctě, není hybatelem tohoto dění. Existuje tu jakási ilegální zpravodajská služba, jejímž momentálním úkolem je ovlivnit výsledky říjnových voleb (zjevně nejdůležitějších za krátké trvání ČR). Něco podobného tu už bylo v letech 1945-7, kterým se dnešní doba v lecčems podobá. Tenkrát tu úlohu plnil „evidenční odbor“ ÚV KSČ, jemuž velel Karel Šváb (jeho soudruzi ho pak za odměnu pověsili).

Další podstatná věc jsou média. Na soud se pořizovatelé kompromitujících materiálů zatím obrátit neodvážili. Ale média, aspoň ta naše, jsou taky soud: prokurátorem a zároveň soudcem jsou noviny, porotou a vykonavatelem rozsudku (česky se tomu říká kat) rozlícená veřejnost. K pohnutkám, které soudní dvůr vedou, patří ušlechtilá snaha dobrat se pravdy padni komu padni (jistě jsou tam také tací). Skeptici a šťouralové, k nimž se hlásím, nedokáží vyloučit i účast mohutné lobby těch, jimž skandál hraje do not.

K soudu tohoto typu patří atraktivní mediální story, která porotu uvede do varu. Zde se nabízí story kýčovitě moralistní: zatímco lid trpí hospodářskou krizí, panstvo (politici ODS, ovšemže ne všichni, jen ti nehodní) si válejí šunky v luxusních italských letoviscích a kují pikle s představiteli velkokapitálu. Na českého člověka, citlivého na to, aby náhodou někdo neměl víc než on, to stoprocentně zabere.

A konečně poslední věc, „presumpce viny“ (oblíbený slogan Jiřího Paroubka). Platí prý pro politiky. Proč jen pro politiky? Proč ne pro všechny veřejně činné (např. někdy v roce 1969, pokud se dobře pamatuji, se manipulovalo fotografií Marty Kubišové, jak sedí nahá na klíně Alexandra Dubčeka. Měla tedy co vysvětlovat). Jistě, noviny by musí mít právo poukázat na nesrovnalosti, které si žádají vysvětlení. Jak to dělají, je otázka vkusu a slušnosti. Zde se manipuluje s pochybnými pseudodůkazy (například: podpis zástupce pronajimatelské firmy na smlouvě s Dalíkem: grafologové se vyjádřili v tom smyslu, že pravost nemohou ani potvrdit, ani vyvrátit; signatáře se nikdo nezeptal).

Topolánek musí dokázat svou nevinu, a to co nejrychleji, dopad na volby může být rozhodující. Moc si nepomůže, ilegální dodavatelé slibují další kompra. Dokázat nevinu je těžké, občas nemožné. Ve středověku se používal institut Božího soudu: kdo přešel po rozžhaveném železe a nespálil se, byl za vodou. Hybatelé aféry spoléhají na to, že něco podobného není možné.

Za těchto okolností jen otázka, nakolik podzimní volby vůbec můžeme brát jako svobodné. Formálně proběhne jistě všechno OK. Ale v zemi, kde jsou demokraté v defenzívě a kde jen tak snadné nabudit lynčerskou psychózu, jsou formální principy pro kočku.

Lidové noviny 10. srpna 2009